Benjamin Kuras – Anglie je na houby

Před pár dny se mi dostala do rukou výše jmenovaná kniha s tím, že je opravdu vtipná a měl bych si ji přečíst. Vzhledem k tomu, že se jedná o malou encyklopedii hub a sadu receptů na pokrmy z nich, měl jsem poněkud pochybnosti. Ale ty vyprchaly po prvních několika stránkách a asi jsem zbytek večera nebyl moc dobrým hostem, jelikož jsem četl dál a dál a neustále se hloupě tlemil. Houbová jídla všech druhů mám moc rád, ale vášnivým houbařem na rozdíl od Benjamina Kurase nejsem, v lese houby nenacházím a raději se dívám okolo sebe než na zem. Autor lehkým a vtipným stylem a s příjemnou ironií popisuje svou houbařskou vášeň a prostředí „houbové Anglie“, úchylky místních přistěhovalců především z Itálie, Polska a Čech a hezky glosuje různé národní úchylky a „charakterové vady“. Z té knihy máte chuť okamžitě zbaštit pořádnou porci smaženice a vyrazit do lesa sbírat hříbky. Se kterými můžete následně naložit podle více než stovky receptů a postupů. Pokud neznáte, zkuste zařadit do seznamu „k přečtení“. Malá ukázka pro představu…

Zatímco si londýnští bohatci pochutnávají na lahůdkách jako fettucine ai funghi porcini nebo risotto ai funghi chiodini ve svých oblíbených italských restauracích za 9,50 liber za porci, která obsahuje sotva deko čerstvých hub, čeští emigranti cpou sebe a své nejlepší přátele obrovskými porcemi houbových smažených řízků, zapékanic s bramborami nebo makaróny, smaženic flambovaných na brandy, whisky, slivovici nebo borovičce, nebo dušenic na způsob guláše, svíčkové nebo Stroganoff, v nichž není nic jiného než čerstvě nasbírané houby přichucené tu cibulí, tu česnekem, ondy paprikou, solí, kmínem, rozmarýnem nebo kyselou smetanou, nebo zapékanou houbovicí s bramborami. Nenasytně si nakládají třetí nášup s radostí, jak vydělávají 80 liber tím, že nejdou jíst ke Carluccimu. Pocvičují se tak v sebeúctě a pocitu prosperity. Málokterý z nich by se snížil k tak sebeurážlivému činu, jakým by bylo odprodat svůj úlovek někomu jinému.
A zvlášť podařené jídlo jeden druhému chválí slovy:
„Kam se sere Carluccio.“
Nebo:
„Na to bysme měli pozvat Carluccia.“
Nebo:
„Carluccio by ostudou zalezl pod stůl.“
Anebo:
„Už by bylo na čase Carluccia naučit, jak se dělají houby.“
A berou si další nášup, kterým důrazně popírají platnost Carlucciova tvrzení, že je velmi nezdravé jíst při jednom stolování víc než 150 gramů lesních hub. (Kde na to trouba přišel?). Což jim jenom potvrzuje, jak málo toho ten nejslavnější anglo-italský houbař o houbách ví.

S další citací „Toskánci jsou stejní regionální šovinisté jako Moraváci“ se pro dnešek loučím a kvalitní vtipné literatuře, navíc gastronomické, zdar! :o)