Na domácí premiéru animovaného filmu Ratatouille jsem čekal více než netrpělivě, díky „jídelnímu“ tématu asi více než na jakýkoliv jiný film od Pixaru. Obrovský hype okolo, nadšení všech, co film viděli… film by musel být skutečně výjimečný, aby naplnil očekávání. Jak to celé dopadlo si povíme v prostředí rušné Itálie, v restauraci Al Dente.
Pokud vám, ač mi to přijde více než nepravděpodobné, jakékoliv info o filmu uniklo, dovolím si na úvod zopáknout oficiální text distributora:
Oscarem oceněný režisér Brad Bird a vypravěčští mistři z Pixar Animation Studios uvádějí film Ratatouille, nejoriginálnější komedii letošního léta o tak bizarním přátelství, jaké si jen lze představit. Hlavním hrdinou filmu je krysák Remy, který odvážně sní o tom, že se stane vyhlášeným kuchařem v pařížské pětihvězdičkové restauraci. Společně se zkrachovalým vynašečem kuchyňských odpadků Linguinim se vydají za svým cílem stát se nejvyhlášenějším kuchařem v Paříži.
To, co se dvě hodinky odehrává na plátně, překonalo veškerá má očekávání, dokonale odstřelilo můj někdy trochu cynický přístup k aktuální filmové tvorbě a zanechalo mne v rozpoložení všeho nechat a se sloganem „Neznám lepší místo, kde snít, než je Paříž“ sednout na první letadlo do této metropole. Nemá smysl řešit úroveň animace, v té je Pixar tradičně na špici, a že brzy někdo udělá trochu hezčí vodu nebo lépe se vlnící chlupy zvířátek je sice možné, ale na tom jejich tvorba neleží. Jádrem jsou dokonale vypointované příběhy, které královsky pobaví dospělé a rozumnou dávkou „groteskních gagů“ udrží pozornost dětí všeho věku (v případě tohoto filmu má scénář a částečně i režii na svědomí i jeden český rodák, Jan Pinkava). Pixar dokáže do animovaných postaviček narvat víc emocí a „lidskosti“, než většina současných režisérů vymáčkne z hereckých hvězd. Ratatouille a myšák Remy jsou esencí Pixarovské zábavy a roztomilost krysáka poráží i klasickou scénu „vykulený pohled vzhůru“ s kocourem v Shrekovi dvojce. 
Ratatouille je etalonem gurmetských filmů, naprosto dokonale servíruje pohled do profesionální kuchyně, nezávisle na tom, zda vaří krysa nebo pološílený Ital. Scény, kdy myšák poznává jídlo a kombinace chutí, nutně kopírují pocity každého, kdo dobrému jídlu a pití propadl. V Ratatouille se dech minimálně dvakrát zatají i milovníkům vína – poprvé, když šéfkuchař opíjí dědice restaurace legendárním Château Latour
Pražská ulice Vězeňská a její nejbližší okolí se postupně stalo jakousi „detašovanou Itálií“, najdete tu hromadu zaběhlých restaurací, nejméně jednu špičkovou vinotéku a relativně čerstvě také restauraci Al Dente. Prostředí je skutečně přesvědčivé (nikdo jiný než Ital by podobný obraz na stěnu nedal), domácké a příjemné. Usazeni ke stolečkům procházíme více než jednoduchý jídelní lístek – jedna ručně psaná dvojstránka a to je vše. Na jedné straně výběr z tradičních předkrmů, prvních a druhých chodů a dezertů, pravidelně obměňovaný. Na druhé obě dle aktuálně ideálních surovin sestavené jakési „degustační menu“. Jídla od dvou do pěti stovek, celé menu za osm set. Ovšem krom pokrmů na lístku je možné i jen tak objednávat různé běžné pokrmy (sety sýrů, šunky a dle všeho i typické úpravy těstovin a jiná standardní „to se rozumí samo sebou“ jídla), kuchař vyhoví. Tedy pokud zrovna nejste rodina z New Yorku a nevytknete číšníkovi, že nemají na lístku „Spaghetti Bolognese“, to se vám dostane odpovědi, že tohle je pořádná klasická kuchyně. Ujal se nás číšník původem z Itálie, v Praze žije pět měsíců a domluvit se s ním bylo snadnější anglicky než česky (byť jeho čeština byla lepší než naše úplně základní italština). Mírně chaoticky pobíhal okolo, omylem donesl jiný předkrm (během půl minuty ale vyměněn a tak dobrý, že vše odpuštěno), víno z lahve nenalil a nedal nejprve vyzkoušet, na druhou stranu doporučil víno, které k jídlu moc dobře sedlo. Ovšem – vinný lístek! Dvě strany pouze kousků z Itálie za rozumné ceny začínající někde na třech stovkách, tak to má být! Mimochodem asi součástí couvertu byla sklenka slušného prosecca a set různých grissini tyčinek.
Za předkrm posloužil více než chutný set povařených slávek a carpaccio z tuňáka, obojí čerstvé, jednoduše upravené a skvělé. Jako hlavní chod pak špagety s plody moře (poměrně pikantní) a mořský vlk po Livornsku s opečenou (předvařenou) bramborou, opět s minimem různých přísad, vlastně výrazně jen s rajčaty, trochou pepře a česneku, ale chuťově na hranici dokonalosti. V kombinaci s ovocným a lehce živočišným a selským Ruché di Castagnole Monferrato i v jeho mladé podobě s výraznějším tříslem překvapivě fungovalo. Na dezert či nějaký ten sýr už nezbyla kapacita, na digestiv ano. Žádost o grappu, byť k dispozici byl i set koňaků a whisky, se setkal s uznáním, na stole přistála mladá „di Moscato“ a stejně světlá a brutální „di užaninevímcoalemálemmitovypálilomozekzhlavy“, tak nějak bez řečí, číšník prostě něco vybral. V obou případech klasická grappa se vším, co k tomu patří. Ale já si tyhle světlé nějak neužiji, pěkná vyzrálá (tak na trojnásobku zákonného minima) stravecchia mi sedí víc. Mimochodem číšník páru vedle doporučil kombinaci jakéhosi sýru a čokolády a vypadalo to, že paní došla téměř jídelního orgasmu :o) Ale žaludek pokus nedovolil, byť to bylo lákavé.
Co dodat? Al Dente za docela dost peněz poskytlo odpovídající zážitek, byť číšník párkrát více než zaváhal. Jenže ten frmol okolo, takový drobný chaos, celá ta atmosféra místa podtrhnutá složením jednoduchými, ale perfektně připravenými jídly to vše zachránila. Na dvě hodiny jsem měl pocit, že určitě nejsem v centru Prahy, že až vyjdu zpět na ulici, uslyším okolo sebe stále jen italštinu. A to se cení, těším se na příští návštěvu…
P.S. K mé velké lítosti nepřikládám žádné fotografie z restaurace, protože mi „umřel“ fotoaparát. Budiž mu dobře v křemíkovém nebi. Zde prosím poslední fotografie před definitivním odchodem. Jeden ze záběrů Al Dente jsem převzal z webu časopisu Týden, snad mi za to neublíží :)
P.S.S. V Maďarsku se film Ratatouille distribuuje pod jménem Lecsó, tedy v podstatě lečo :o) Jak by se vám líbila podobná obměna i u nás? Vtip s „rat“ ve jméně poněkud zaniká, ale na druhou stranu lépe kopíruje onu vesnickou, nenačinčanou poctivou kuchyni, o kterou v závěru filmu jde.
