Víno pro mne není a nikdy nebude „jen pití“, případně „jen alkohol“. Víno sebou nese neuvěřitelné množství rituálů, historie a celou svoji specifickou kulturu. Zvuk vytaženého korku, stará a třeba i zaprášená láhev v rukou, napjaté očekávání tajemného obsahu. Pěkná sklenka, dobré jídlo, chvíle pohody a momenty, kdy se máte opravdu dobře… všechny ty asociace, které jsou s vínem nerozlučně spjaty, jen těžko a výjimečně naleznete u něčeho jiného. I proto je někdy těžké smířit se s tím, co se na tuto kulturu nabaluje a pod nálepkou „víno“ objevuje na trhu v dnešní době…
Srovnal jsem se s plastovými uzávěry, pro určité typy vín je to skvělá volba, rozhodně lepší, než levný a nekvalitní korek lepený z drti. Podobný případ jsou i plechové „screw caps“ (šroubovací uzávěry), případně různé elegantnější varianty v podobně skleněných uzávěrů. Srovnám se i s tím, když se víno natočí přímo ze sudu do PET lahve, pokud jde jen o to přenést jej větší množství na nějaký večírek. Ale víno v plechovce ve mně vyvolalo pocit zhnusení, který jsem zatím nepřekonal. Představuje pro mne absolutní posun toho všeho krásného, co okolo vína je, někam k totálně konzumnímu a unifikovanému chemickému produktu stylu coca-coly. Pravda, alespoň tento produkt nelže obalem, neskrývá se v běžné lahvi a pod hezkou vinětou. Zatím jsem tyto plechovky viděl jen v sortimentu Tesca, ale je dost možná jen otázkou času, kdy snaha zvýšit prodeje a momentálně populární cílení na mladou generaci (různá „seznamovací“ vína a podobné podivnosti) uvedou toto balení do praxe i v jiných řetězcích. S tím nic nenaděláme…
Bohužel jsem neodolal a dvě plechovky koupil. „French red wine“ a „French white wine“ pak vozil dva roky na různé vinařské akce jako ukázku „čistého zla“ a spotřební kultury v její krystalické podobě. Dva roky plechovky putovaly po různých místech a v mezičase ležely za pokojové teploty na poličce. Včera večer, při přípravě jiného článku k publikováni (holt vyjde až zítra), jsem se rozhodl červenou variantu „popravit“. Nemá smysl objektivně hodnotit, víno rozhodně nebylo skladováno dvakrát kvalitně a podle nápisu na plechovce je už rok za ideálním datem spotřeby, ale šlo o v zásadě snesitelný lehký „chemický“ produkt, který více připomínal alkoholizovaný džus „lesní směs“ (ostružiny, borůvky). Nic, čeho bych už v minulosti pár lahví nevypil, a co se běžně objevuje v padesátikorunových lahvích z celého světa. Ale ten pocit při nalévání z plechovky je… podivný, nepříjemný. V uších mi znělo „This is the end, my only friend, the end“ a záběry z filmu Apocalypse Now. No dobře, to už trošku přeháním. Jen trošku.
