Pod sloganem „Zasloužíte si pravou Itálii“ uspořádalo Vino Italiano velkou degustaci vín ze sortimentu v prostorách restaurace Patriot-X. Na šest desítek vzorků vína, pár olivových olejů a balsamica a to vše za přítomnosti několika hostů z Itálie. Bohužel zrovna na této zajímavé degustaci jsem si ověřil, jak důležitá je (alespoň pro mne) ta správná nálada…
Natěšen jsem zapadl do podzemních prostor a vrhnul se k prvnímu volnému (přesněji jedinému volnějšímu) stolečku. Ve sklence skončila Olmera 2005, bílá asambláž z vinařství De Stefani. Nádherná, bohatá vůně, perfektně vyvážená chuť, s výraznou kyselinkou ale skvěle harmonická, dlouhá. Skvělý začátek! A pak už to šlo z kopce. Prodírám se davy, každou chvilku do mne někdo drkne, snažím se nepolít sebe ani ostatní. Do jediné místnosti, kde si lze dělat poznámky, táhne cigaretový zápach z „provizorní kuřárny“ nepochopitelně umístěné v místnosti se šatnou u vstupu do degustačních prostor. Na podobné akci, pokud je myšlena vážně jako degustace, nemají cigarety v nejbližším okolí co dělat! Zkouším nějaká levnější vína, hledám něco na běžné pití. Ale je to taková (dost často navíc čistě technologická) nuda, že plynule přecházím na „sázky na jistotu“. Jenže ani tam nejsem nadšen. Dle poznámek, když si je teď po sobě čtu, šlo senzoricky o „objektivně“ velmi dobrá vína, ale v ten moment mne ani trochu nezaujala. 
Nedostalo mne ani poměrně drahé Barolo Parej 2000 a Nebbiolo Pafoj Rosso 2003 z vinařství Icardi (byla mi doporučena jako to nejlepší, co tam ten den je). Technicky v pořádku, vína typická, velmi kvalitní ale bez čehokoliv navíc, žádné vzrušení. Jediným světlým okamžikem se stala Tenuta San Pietro a víno Orma Romea 2005, stoprocentně z odrůdy Nibiò. Neuvěřitelně zvláštní, omamná vůně. Velmi komplexní, zajímavá, neobyčejná. I v chuti hodně netypické, koncentrované ale přitom jemné. Moc pěkné! Následováno opět sérii nudy. Mnohá z těch vín, především u Icardi, bych si moc rád zkusil v klidu, v místnosti jen s pár lidmi. Mám čím dál silnější pocit, že tyto davové degustace mi moc nedávají, byť jsou teoreticky skvělým způsobem, jak na malém prostoru a v krátkém čase porovnat a ochutnat velké množství vín. Teoreticky… u mne to funguje nějak hůř.
V momentě, kdy se Zdeněk Reimann snažil, ze začátku z velké části marně, překřičet rozdováděný dav a prezentovat vína na aukci, jsem se sebral a odešel. Nemělo to smysl, v podstatě bych tam jen pil alkohol a neměl z toho žádné potěšení. Ani skupina do rudých šatů oděných a příjemných hostesek mi náladu nezvedla. Výsledkem celé akce bylo vlastně jen zjištění, že bych někdy rád zašel do Patriot-X na večeři, protože ty prostory i nabídka jídla vypadají velmi zajímavě. I tak může dopadnout degustace…
Vínem se neživím, na ochutnávkách mi jde jen o nové zkušenosti, rozšiřování vinných obzorů a potažmo vlastní nákupy, tedy ne o nějaké investice a volby vína pro další přeprodej. Luxus „blbé nálady“ si mohu dovolit. Profík by měl umět víno ocenit asi i nezávisle na těchto vnitřních pochodech. Otázkou je, zda takový „strojový“ popis senzoriky k něčemu je. Pokud už víno kupuji na základě něčího hodnocení, musí se projevovat onen tajemný „X-faktor“, prvek nadšení, neuchopitelného „něčeho navíc“ nad rámec objektivních kvalit. A ten se v momentě, kdy už nemáte na víno ani chuť, těžko projeví, natožpak aby se něco takového podařilo převést do slov…
