Burgundsko 1957 – 2001 s madam Lalou Bize-Leroy

Jak definujete dokonalost? A poznáte ji, když už na ni narazíte? Není lepší před ní zase rychle prchnout, protože dojít k cíli znamená zastavit se? Proč jsou nějaká vína nudná a jiná vás dokáží skoro až rozplakat svou krásou? Kde je hranice mezi výrobkem a uměním? Čím k vám může promluvit padesát let staré víno? Dokáže něco tak triviálního, jako je ochutnávka vína, změnit něčí život? Má japonština skutečně stejné slovo pro „ochutnávat“ a „naslouchat“? Spousta otázek, některé se možná pokusím i zodpovědět ze svého, nyní lehce melancholického, pohledu…

Den předtím, než se Měsíc dostal do apogea, a byl tak od Země vzdálen jak nejvíce to jde, uspořádalo AdVivum degustaci velkých vín Burgundska. Proč se zmiňuji o apogeu? Protože podobná data jsou důležitá v biodynamickém přístupu k vinařství, jehož velkou propagátorkou je legendární Lalou Bize-Leroy, jež svou účastí degustaci poctila. V nádherném salónku Vltava hotelu Four Seasons se sešla společnost jistě očekávající vrcholný vinný zážitek, mé osobní očekávání nemohlo být vyšší. Když do místnosti přicupitala madam Leroy, sedla si pár metrů ode mne a usmála se, přihlouple jsem úsměv opětoval a nadával si víc než kdy předtím, že francouzsky umím slušně vyslovit tak maximálně ‘merci beaucoup‘.

Madam Leroy vyprávěla. Nepopisovala vína, ta mluvila sama za sebe. Povídala o biodynamice, půdě, místech. O tom, jak je odrůda pouze klíčem, který otevírá tajemství terroir, jednotlivých poloh a jejich specifických podmínek. Že jí vadí „chardonkovatění“ vín, kdy je určitý standardizovaný charakter odrůdy jako takové zvýrazňován a místo původu potlačováno a k nenalezení. Její vášeň pro vše okolo vína byla doslova nakažlivá. Ale vás jistě nejvíce zajímá, co bylo ve sklenkách a jak to chutnalo. Přiznám se, že mi v mnoha případech chybí zkušenosti a dostatečný slovník. Jak chcete hodnotit víno, ke kterému nemáte žádné srovnání a které přesahuje vše, co jste dosud ochutnali? A takové, které je starší, než vy sami? Nikdo z vás nebude jakékoliv z níže „popsaných“ vín kupovat na základě toho, jestli zde napíší, že vonělo po třešních či lesním podhoubí. Některé senzorické poznámky se zde objeví, ale v tomto případě to tak nějak nemá význam. Ochutnávka se nesla v duchu pocitů, nepopsatelných smyslových zážitků a emocí. Nikdy předtím jsem to nezažil v tak silné podobě. To, co Leroy dokáže do lahve dostat, nemá dle mých současných zkušeností obdoby. Pokusím se některé z těch pocitů převést do slov, byť předem vím, že je to marné. Mohu popsat, jak degustace probíhala „technicky“, co se chutnalo, v jakém pořadí, co s čím srovnávalo, ale ta čirá energie, kterou vás celá ta událost nabila, ta je nepřenosná. Informace o vinařství jako takovém, co znamená označení Maison Leroy a co Domaine Leroy, proč se tu objevuje Domaine d’Auvenay, zde taktéž nemá smysl uvádět. V tomto případě proto, že vše důležité najdete na stránkách AdVivum, včetně fotografií a odkazů na reportáže z jiných ochutnávek Leroy.

Ochutnávku zahájil set osmi červených vín, vždy v páru. Ideálně co nejpodobnější oblast v ročníku mladém a výrazně starším. Základní Bourgogne Rouge 1999 de Maison Leroy je jakási cépage oblasti, mělo by být kvintesencí Burgundska, vínem, do kterého se otiskne vše. Už při nalévání do sklenek se začne místností linout vůně, kterou s ničím jiným nezaměníte. A ve sklence je pak ve své ryzí podobě. Ukázkový burgundský pinot, tento nijak komplikovaný ale okouzlující, navíc i krásně dlouhý. Základní „všeobjímající“ Bourgogne by v tomto ročníku mělo být za zenitem, zde je právě připraveno k pití a dostává do té pravé krásy, v závěru dokonce stále dřevitě drhne tříslo, víno ještě zraje. Určitě nejde o nějaké „zásadní“ víno, přesto jako ukázka toho, co dokáže redukce a pečlivé selekce hroznů i v „obyčejném“ Bourgogne (byť kdo ví, jaké známé premiérové polohy v něm vlastně mohou skončit) velmi působivé. Cena ovšem bude výrazně atakovat či přesahovat částky, které je nutné vydat za premiérová vína mnohých jiných vinařství. A to je také asi poslední zmínka o cenách, kterou v tomto článku uvedu. Jsou velmi vysoké, to je holt smutný fakt.

Pommard 1^er Cru 1999 de Maison Leroy – hutný, ovocitě-živočistný barik, explozivní, dlouhý. Tohle chci zkusit v momentě, kdy se tato mohutnost začne lámat do subtilnějších nazrálých tónů. Kdy to bude, to netuším…

Druhým párem jsme zabrousili do Volnay, nejprve do Volnay 1^er Cru „Clos de Chenes“ 1987 de Maison Leroy. Zde je stáří již patrné jak v barvě a tečkách depotu, tak v omamné komplexní vůni. Ovocitost ustupuje květinám (kvetoucí vinice) a v chuti již dominuje elegance, delikátnost a souhra jednotlivých složek, opět úžasně dlouhé. Skvělé.

Přímé srovnání pak probíhá s o deset let starším ročníkem, Volnay 1^er Cru „Santenots de Milieu“ 1997 du Domaine Leroy. Mohutné, sladce ovocné, drsnější, hutné, dlouhé. Musí zrát, alespoň 10 až 30 let. Jiná vinná liga, než si mohu běžně dovolit hrát. Vinohrad měl prý mnoho problémů při přechodu na biodanymiku, byl hodně nemocný, ale dostává se do formy. Madam Leroy tvrdí, že kvalitou může tato vinice konkurovat Grand Cru polohám. Hádat se nehodlám, slastně vrním.

Třetím párem zabrousíme do jedné z Grand Cru poloh. Nejprve se ve sklenkách zaskví Corton Renardes 1967 de Maison Leroy. Vločky depotu plují ve sklence a já se skoro bojím přivonět. Mráz na zádech, zatajený dech… vůně rozvíjí jen těžko popsatelné asociace a poprvé to odpoledne mám pocit, že se nejspíš brzy rozbrečím. Stářím vybledlé víno je v ústech plné, komplexní, dlouhé, skvělé. A nejlepší prý bude další den večer. To už není jiná liga, ale úplně jiný sport.

Srovnání s Corton Renardes 1997 du Domaine Leroy mne poprvé a ne naposledy upozorňuje, že co se týče poznávání vín z Burgundska, mám ještě mnoho desítek let studia před sebou. Spojitost mezi terroir těchto dvacet let od sebe vzdálených vín nalézám spíš formou nějaké autosugesce, než nějakých konkrétních „ověřitelných“ faktů. Tohle víno voní hutně ovocně, ale zároveň trochu jako zpocená kůže, trochu jako sex. Je drsné, opulentní, tříslovinové, neuvěřitelně dlouhé a čekají ho desítky let zrání do krásy. Jaké bude 5. 12. 2027? Chtěl bych to zjistit…

A poslední rudá dvojice? Nejprve Gevrey-Chambertin 1^er Cru „Les Cazetiers“ 1957 de Maison Leroy. Nizoučká barva a spousta vloček depotu. Delikátní. Vůně ze sklenky stoupá a vlní se jak výpary z horkého jídla. Exkluzivní čaj potkává dějiny. Vůně kvetoucího vinohradu, mineralita a co já vím co ještě. Přesahuje mé zkušenosti, na tohle víno jsem příliš mladý. Další dílek do skládanky s obrazem „zrání vína“, tentokrát velmi důležitý.

A když už jsem si myslel, že vrchol večera mám za sebou a Gevrey-Chambertin 1^er Cru „Les Combottes“ 1997 du Domaine Leroy mne nedokáže srazit na kolena, že nemůže zabojovat s oblouzněním, které vyvolal bratříček z padesátých let (a především Corton z šedesátých), Burgundsko v podání Leroy mne opět přesvědčilo, že pokud občas řeknu něco jako „typický Pinot Noir“, zasloužil bych si facku. Protože i tenhle pinot je naprosto „klasický“, ukázkový ve vůni, méně hutný než kolega z Cortonu, ale přitom tak svůdný, jak snad jen pinot může být. A zároveň jiný než jakýkoliv z těch, co jsem pil dříve. V chuti zatím hranatější, ostřejší, drsně ovocný a teprve na cestě k velikosti. A tak neuvěřitelně dlouhý, až se tají dech.

Bílá vína byla prezentována srovnáním třech terroir jednoho ročníku, deset let starého. Od vína základního, přes 1^er Cru až po Grand Cru. Na jednom místě, pár centimetrů od sebe, ležely tři zásadně odlišné polohy Burgundska. Co mohou, po vrcholných zážitcích s mou nejmilovanější odrůdou, předvést bílá vína? Navíc když jsem „ryzlinkový“ a čisté Chardonnay rozhodně nepreferuji. Madam Leroy věděla, proč jsou bílá po červených, proč se chutnají ta která vína a co s člověkem dokáží udělat. Já zatím netušil…

Bourgogne Blanc 1997 de Maison Leroy je opět základním bílým vínem Leroy a platí pro něj totéž, co pro základní vzorek červený. Madam Leroy se prý nebojí srovnání s víny s „Cru“ v názvu a opět je zřejmé, proč tomu tak je. Barva ja vysoká, vyzrálá až k zlato-měděným tónům. Vůně hutná a dekadentně nazrálá, s tóny sušených jablek a jablek pečených na ohni (trochu šampaňské tóny), velmi suché, a trochu „ulítlé“, lehce do bonbónova, malinko s oříšky, krásně dlouhé… komplexní, složité a přitom uchopitelné, skvělé. Základní bílé Bourgogne… co přijde dál?

Chassagne-Montrachet 1^er Cru „Morgeot“ 1997 de Maison Leroy. Osudové setkání s fatálními následky nejen pro mou peněženku. Představte si chladné vlhké cihlové zdi pevnosti Josefov či Terezín. A v těchto prostorách nejdříve zavoní suchý střelný prach a následně i jeho spálená podoba, po výstřelu z perkusního revolveru. Exploze vám rezonuje ve všech smyslech – slyšíte ji dunět a odrážet od zdí, cítíte vůni i prachový povlak na jazyku, otřesy zbraně vás svrbí v prstech, vidíte oblak kouře. Tohle víno je naprosto neuvěřitelné. Všechny ty složky popsané výše se mísí s jablky pečenými v ohni, medem a v ústech je víno tak neuvěřitelně harmonické a dlouhé… Strávil jsem nad touto sklenkou snad desítky minut, i po oficiálním závěru degustace si zbyteček hýčkal, voněl ke sklence a utápěl se kdesi ve vzpomínkách na Josefovskou pevnost i pečená jablka, v kombinaci se zvláštním způsobem „vinného prozření“ a senzorického orgasmu. V prvních minutách s tímto vínem měl slzy v očích. Stalo se pro mne naprostým etalonem toho, kam se bílé víno a potažmo odrůda Chardonnay mohou dostat, dokonale zapadlo do nálady i mých vinných preferencí. A dovedlo mne k neodvratnému rozhodnutí, že chci místo jeho původu poznat tak, jak je to jen pro někoho, kdo zde přímo nevinaří, možné. Chci (nejen) na téhle vinici být na jaře, když kvete. Chci tu být i v době, kdy hrozny dozrávají. Nabízím svou pomoc při sklizni a nejraději bych sledoval celý ten proces, kdy se s pár hrozínků stane něco tak neuvěřitelného. A madam Leroy se jen usmívá a trochu červená…

Corton Charlemagne 1997 du Domaine Leroy bylo posledním ze srovnávací trojice, nejvyšší kvalitativní řady a navíc z velmi proslavené polohy. S vysokou barvou s částečkami depotu, pomalu stékající po stěnách sklenky. Hutný barik s tóny vanilky a trochu likérovým dojmem, minerální, delikátní. V chuti krásně čisté, trpčeji suché a opět naprosto neuvěřitelně dlouhé. Vrstevnaté, omamné ale zatím možná ještě stále příliš mladé. A ač samo o sobě překrásné víno, já už byl tak hluboce pohroužen do Chassagne-Montrachet ve vedlejší sklence, že neexistovalo prakticky nic, co by mne bylo schopno vytrhnout.

Nedokázal to ani Meursault „Les Narvaux“ 2001 du Domaine d’Auvenay, village z keřů, které vysázel François Leroy, pradědeček Lalou Bize-Leroy. Bojím se napsat, že vůně byla „nezaměnitelný Meursault“, ale každopádně se jednalo o exkluzivní minerální barik, komplexní, dlouhý, opět s tóny střelného prachu, krásný. Je neuvěřitelné, jak lze spojit mohutnost a plnost s jemnou elegancí a grácií.

Závěr degustace patřil krátkému filmečku, ve kterém jsme mohli sledovat práci na vinicích i ve sklepích a poslechnout si jakýsi „souhrn“ filozofie a přístupu Leroy. Moc pěkné, možná by bylo fajn promítat povinně na vinařských i běžných zemědělských školách. A na tomto místě patří poděkování AdVivum. Málokdo uspořádá degustaci, ze které si lze koupit jen pár vzorečků a drtivá většina vín je beznadějně nedostupná. Spíše společenskou událost spojenou s „kurzem“ poznávání vína, než klasickou degustaci, jejímž cílem má být prodat co nejvíce lahví. Alespoň tak to cítím a prosím o ponechání v této naivní představě, prozatím mi docela vyhovuje.

Nejsem si jist, zda v článku přišla odpověď na otázky z úvodu. Přiznám se, že většinu toho textu jsem psal tak nějak spíše pro sebe. Nutně jsem potřeboval ten přetlak energie a dojmů ze sebe dostat, urovnat si myšlenky a názory. Ale nedá mi se dále neptat. Byla ta vína skutečně o tolik lepší než ta, která ochutnávám či piji běžně? A pokud ano, není lepší nekoupit si deset či dvacet běžných vín, pít po večerech čaj a pak si jednou, jako velký svátek, vychutnat něco opravdu výjimečného? Nebo to celé způsobilo charisma madam Leroy a atmosféra okolo? Nevím. Chutnal jsem dost různých vín, za všemožných okolností, na různých místech a s mnoha lidmi, v kupě nálad a rozpoložení, ale v žádném (s vínem spojeném) momentě nebyl tak nadšen a hluboce zasažen, jako s Chassagne-Montrachet ve sklence to odpoledne. Možná to chce opravdu jen naslouchat. Chtít slyšet a objevit to, co se ve víně skrývá. To japonské slovíčko, na které madam Leroy ráda odkazuje, a v němž se odráží přístup, který jí vyhovuje, skutečně existuje. Dle všeho se jedná o "kikizake" (聞き酒), tedy „ochutnávání vína či saké“, kde první znak znamená „naslouchat“ a teprve další „saké“ či „alkohol“. Stále se učíme něco nového…

Zamilovat se je obvykle příběh s více či méně tragickým koncem. Pokud své city věnujete Burgundsku, vaše láska nebude nikdy plně opětována. Srdce tohoto místa je sice velmi široké, ale těch, kteří se snaží jej uchvátit, příliš mnoho. Drobné úspěchy, kdy vám duše Burgundska vyjde vstříc, jsou zadupány do země chybami na vaší straně. Předčasně či příliš pozdě vypité lahve, nedůsledné ocenění specifika některého z terroir… je toho tolik, co můžete pokazit. Momenty, kdy se na vás Burgundsko usměje, ale nesnesou srovnání. Tentokrát mi Burgundsko vyšlo vstříc více než kdy předtím. Jsem za to vděčný, protože vím, že se to zase dlouho nebude opakovat. Ale stejně… Au plaisir de vous revoir très bientôt…