Nedávno jsem na jednom fajn blogu narazil na text, který mi opět připomněl, že není vhodné si svět vína ani v nejmenším idealizovat. Stejně ostře, jako když mám ve sklence nádherné poctivé víno, o tolik lepší než je běžná velkoprodukce, jsem si uvědomil, jak průmyslové odvětví to dnes vlastně je. Bohužel.
Jaký že text mne to (opět, tradičně bezvýsledně) přinutil se nad tímhle tématem zamýšlet? Inu: „Také letos budeme mít veltlín v pozdním sběru, jen musíme počkat, co se s ním ještě podaří či nepodaří, protože zatím trpí přílišnou hořčinou, která je ale problémem celého ročníku. Naštěstí existuje preparát, jenž by měl pomoci, a tak i z veltlínu bude pěkné pití.“ [Celý článek] Já chápu, že mnoho věcí jde „preparáty“ vylepšit. A stačí pár kvasinek a i müllerka voní úžasně po tropických plodech. Ale mnohem raději si dám víno s nějakou tou hořčinou, pokud mne vinař přesvědčí, že se jedná o vliv ročníku či polohy a odrůdy, než víno, které prošlo hromadou všemožných zachraňujících operací či je to očividně výstup nějaké spíše chemičky (průmyslového závodu, kde filtrace probíhá na téměř sterilní úroveň, co v tom „víně“ může zbýt?). Ale já mohu, protože mne víno neživí a nemusím přemýšlet nad tím, jak se třeba několika set litrů hořkého vlašáku zbavit. Já jsem na té straně, která to má snazší. Tedy se jen rozhoduje koupit či nekoupit. Mám možnost volby a vždy, pokud mne obsah lahve nepřesvědčí, raději sáhnu po víně poctivém, než uměle přikrášleném. Tedy pokud to poznám :o)
P.S. V naší, červeným vínem silně ovlivněné, domácnosti, kde každý ubrus přežije maximálně jeden večer, nedáme na chemii dopustit. Bez ďáblíka na skvrny (varianta „Ovoce, červené víno a marmeláda“) skoro ani nejezdíme po návštěvách. To jen jako vysvětlení k dokumentární fotografii. Sem totiž chemie v granulích a koncentrátech patří mnohem spíš. Do vína ne…
