Na silvestrovskou oslavu jsme s přítelkyní slíbili přivézt zásobu našeho zamilovaného pokrmu, suši (nebo chcete-li sushi či mnohem lépe 寿司). Na tomhle malém japonském zázraku je silněji než kdekoliv jinde snadno poznat, jak kvalita vstupních surovin dramaticky ovlivňuje celkový pokrm. Zde nic neošidíte a nezamaskujete, když ryba není maximálně čerstvá a dobrá, nikdy to nebude velký zázrak.
Na fotce výše můžete vidět „cateringovou“ krabici se sbaleným suši a dalšími důležitými proprietami a výsledné jídlo, jež úspěšně přežilo cestu vlakem a je naaranžováno na místě určení. Japonská restaurace to není, ale přesto chutná více než příjemně. Tedy chutná tak, jak se vám povede připravit rýži. Ale především jak kvalitní a čerstvá je ryba. A to je vlastně důvod, proč páchám tento zápisek. Stále silněji mám pocit, že nám některé věci začínají lézt na mozek a poněkud blbneme ze „stoupající životní úrovně“, jak stav popisují média. O co jde? Inu když vyrazím brzo ráno 31. prosince na nákup, tak očekávám, že seženu co nejčerstvějšího tuňáka, lososa, pěkně zralé avokádo… a udělám povedené suši. Třídíme odpady, kupujeme úsporné žárovky a bio potraviny, hrajeme si na „ochranu“ přírody, ale zároveň bez skrupulí očekáváme, že budeme mít vždy k dispozici podobné čerstvé věci, jejichž dovoz do každého zastrčeného kouta planety je pro přírodu zátěž přímo děsivá. Jako obyvatel země někde uprostřed Evropy si dovolují mít blbou náladu z toho, že avokádo bylo jen v jedné vietnamské zelenině a navíc nezralé. A ryba, byť čerstvě vybalena z ledové bedničky, rozhodně nepůsobila dojmem odlovení předchozí noci. Ovšem jakým právem zrovna tyhle věci vůbec mohu požadovat?
Nemám větší problémy s masem jako takovým, pořádná kuchyně se bez něj prostě neobejde a ty největší lahůdky mají ve většině případů se zvířaty něco společného. Ale u čerstvých mořských ryb si někdy říkám, zda si na ně nenechat tady v republice zajít chuť. A jíst je pouze v zemích, kde jsou „doma“. Jenže… ty ryby jsou TAK dobré! No a podobě je to s čerstvou mozzarellou a mnoha dalšími pochoutkami, které si každý už domyslí sám při pohledu do nákupního vozíku.
Další fotografie je ze silvestrovského přípitku, jak vidno slivovicí místo sektu. Toho se totiž vypilo více během večera, kdy každý ještě mnohém lépe vnímal, jak vlastně voní a chutná. Sekt se totiž podával právě k suši, ke kterému se (alespoň dle mého názoru a mnoha praktických pokusů v posledních třech letech) jeho suché podoby více než hodí. Úplně nejprofláklejší šampaňské „Veuve-Clicquot “ s maki rolkami či lososovou nigiri je prostě perfektní, ovšem s nějakým crémantem třeba z Burgundska nebo domácím slušným sektem („Prestige Brut“ od Bohemia Sektu, sekty od Michlovského či Jana Petráka a další) taky nestřelíte vedle, navíc za zlomek ceny. Z domácích tichých vín bych pak neváhal zkusit slušné a trochu vyzrálejší suché Rulandské bílé (úplně klidně třeba z trati Volné Pole od Znovínu, to je obvykle dost povedené), chybu neuděláte s Chablis či bílým Burgundským (a obecně kvalitním Chardonnay). A ostatně i mnohé ryzlinky, třeba z Alsaska, fungují báječně! Receptu na domácí suši se už ale nedočkáte. Pokud máte na podobné pokusy chuť, doporučuji dvě či tři návštěvy suši restaurací, následně zakoupení odborné literatury a jet pokud možno přesně podle popsaných postupů. Ale třeba se postupně dokopeme sem ty základní „tipy a triky“ napsat, možná po „stáži“ v Japonsku :o)
