U některých příspěvků v minulosti to mohlo vypadat, že dělám placenou reklamu vínům z Dobré Vinice. Nebylo tomu tak, prostě mi jejich styl vyhovuje a v poslední době jsem pil kupu vín, která mne nadchla. Jednou se to ale zlomit muselo. Ke kusu opečeného srnčího (ostatně ke zvěřině jej samo vinařství doporučuje) padla jedna z vlajkových lodí vinařství – Velké dobré červené. Inu nevyjde to každý den…
Velké dobré červené 2005 je směskou Zweigeltrebe 40%, Pinot noir 30%, André 20% a Frankovka 10%, na 13% alkoholu a vyzrávané po dobu 11 měsíců v dubových sudech (
VDČ je z takzvané řady „Premium“, která se vyznačuje k přírodě šetrným pěstováním hroznů na vlastních vinicích, nižšími výnosy, použitím kvalitních bariků a tak. Ostatně více na webu www.dobravinice.cz. Viněty téhle řady se mi dvakrát nelíbí, nový design řady „Natura“ – viz třeba Pinot-Chardonnay – mi vyhovuje o dost víc. Láhev je klasická zelená bordó, záklopka plastová (tohle víno by si zasloužilo kov), korek ucházející plný s potiskem vinařství.
Barva vína je nazrálejší rubínovka, s terakotou na okrajích, poněkud řidší. Teda pamatuji si něco mnohem mohutnější, že by změna stylu? Ve vůni nejprve praští do nosu taková ta kořenitá džemovitost (nejen) přezrálejších domácích červených, naštěstí ale rychle odvane a oxidací a vymícháváním se objevují ovocné tóny (višeň, třešeň), tóny kvasícího ovoce, celé je to takové podivně komplikovaně rozhárané a z vína také ostřeji vanou jakési těkavé tóny (byť tedy odlakovač na nehty to ještě není). Víno dostalo šanci celých 24 hodin a postupně se objevila sada tónů brusinek, jahod a šípků, ale vše v takové spíše těkavě nalomené podobě, tak trochu jako některé pinoty z Chrámců když odcházejí. V chuti víno působí spíše lehčím dojmem, otravuje velmi výrazná kyselina, tříslo skoro není přítomno. Je to celé takové podivně ovocně-kyselé, neharmonické. Den na vzduchu víno prakticky neovlivnil ve vůni, v chuti jsem měl pocit posunu k brusinkám a delší dochuti, ale to může být autosugesce a touha tam konečně něco najít. Celkově spíše zklamání. Nakonec k jídlu padla jen sklenička a zbytek večeře doplnila (skvěle) lahvová Plzeň…
Závěr:
U jiného vinařství bych si řekl, že víno nevydrželo zrání v lahvi a zhroutilo se. V případě Dobré vinice jsem spíše nakloněn věřit tomu, že šlo o podivnost jedné lahve, a čtyřsetkorunovou investici udělám ještě jednou. Když si vezmu, jak báječná je nyní Andrea 2004, tak tohle víno nemůže být o řád horší. A zároveň je tato zkušenost dalším potvrzením faktu, že žádný záporný názor na víno by neměl být postaven na základě jedné lahve a je vždy vhodné koupit alespoň dvě.
Závěr o pět hodin později:
Dopsal jsem článek a vrátil se k poslední sklence VDČ, která stála na pracovním stole asi pět hodin, s úmyslem srknout si a víno vylít. Tak nějak netečně přičichnu a… sakra!!! Po těkavkách ani památky, ze sklenky si line nádherné jemné aroma, které má nejblíž asi pinotu, ovocnému želé, je hravé a zajímavé. I v chuti víno překvapivě silně připomíná nějakou trochu tenčí burgundu, je slušně dlouhé a ústa plní brusinkovo-švestkový mix s podtónem kávy. Tak takhle to asi vypadá, když nějaké víno možná není v úplně ideální kondici, ale každopádně je otevřeno mnoho let před svým vrcholem a navíc v recenzi shozeno, byť si to nezaslouží. Víno žije a očividně o něm vím stále ještě zatraceně málo. S podrytým sebevědomím někoho, kdo to zase podělal, dopíjím sklenku a jdu spát…
Měla jsem v prstech drahý klenot
a šla jsem spát.
Byl teplý den, vál nudný vánek –
proč se oň bát?
Procitla jsem a lála prstům –
skvost byl tentam.
A v mysli stopa z ametystu
je vše, co mám.
Báseň 245, Emily Dickinson v překladu Jiřího Šlédra (v knize Neumím chodit po špičkách, vydalo Argo)
Na úplný konec ještě doplním příspěvek od MT, který zpracoval malé srovnání vín Pinot-Chardonnay
Vína byla otevřena 22.
Po otevření jednoznačný vítěz P-CH ve všech směrech. Ve vůni je patrný deficit kyslíku na plné rozvinutí VDB, zatímco P-CH stačí pořádně rozmíchat a je to tu. Avšak v chuti přijde VDB hrubé, jakoby moc přetaninované. Vrchol P-CH přišel po několika hodinách a sebevědomí si uchovávalo ještě druhý den, kdy o sobě naopak dalo vědět VDB, které se do kondice pro vůbec nějaké hodnocení dostalo třetí den a drželo si tvář až do neděle.
Ač váhám, více mě oslovuje přímočarost P-CH, kterou nádherně uhlazuje klaret z modrého pinotu (tuhle kombinaci zbožňuji). Modrá burgunda víno prostě zlidšťuje, zjemňuje a je pro mě přístupnější, než rádoby nafintěné aristokraticky působící VDB, které ač super, tak je z něj cítit jakoby dobře vychované ale rozmazlené děcko z lepší rodiny :-)
Je to vtipné dávat ta vína spolu do duelu, protože jsou charakterem spíše k jídlu a ke vhodné náladě na tu či onu gastro kombinaci. Závěrem – momentálně chuťově vítězí P-CH. Ale každopádně oboje jsou excelentní vína – VDB hádám spíše delší dojezd a zajímavější budoucnost.
