Pořadí vín při servisu se obvykle řídí poučkou „bílé a potom červené, mladé a potom staré, suché a potom sladké“. A při víc lahvích by to, kdyby se člověk snažil naprosto dodržet pravidlo, mohl být neřešitelný kombinační rébus :o) Především pořadí bílého a červeného však vychází spíše z určitého předpokladu, že červené víno bude mít mohutnější, výraznější tělo a následovat jej subtilnějším bílým by asi nebylo moc vhodné. V případě barikovaného Meursaultu a svěžího Modrého portugalu ale asi pořadí přehodit nebude problém :o) Navíc u jídla vše záleží na konkrétních chodech a vhodném snoubení. A nejen ve Francii je celkem oblíbeným zvykem servírovat jako aperitiv nachlazený sladký nápoj a vypadá to, že s tím velké problémy nemají. A jak je to u degustací? Je skutečně nutné či spíše vhodné dodržovat pořadí „bílé, červené, sladké“?
Ptám se, aniž bych odpovídal, především proto, že mi přijde snazší se na ochutnávce poprat s víny bílými potom, co jsem si přechutnal červená. Respektive vrátit se z červených zpět na bílá nebývá problém, naopak jsou ty skoky náročnější. A hned na několika degustacích, ve všech případech za účasti vinaře či sommeliera z Francie, se mi stalo, že tento pořadí obrátil či alespoň vyjádřil názor, že začít červenými by bylo lepší. První „obrácený set“ prezentovala Lalou Bize-Leroy, naposledy pak o tomto mluvil Pascal Wagner, který vyloženě upozorňoval na „kyselinku snadno smývající tříslo v ústech, zatímco naopak to jde hůř“.
Jak to máte vy? Zkoušíte experimentovat, nebo jedete vždy „osvědčené“ bílá, červená, sladká a domů spát? A záleží na tom vůbec, nebo je to jen další zbytečná věda okolo vína, které je přeci nejdůležitější si bezstarostně užívat s přáteli a rodinou? :o) Tak příjemný víkend, ať už budete pít víno jakýchkoliv barevných odstínů a v libovolném pořadí…
