Do hrnce s vodou hodíme rýži v pytlíku, na pánvi zatím osmahneme cibulku a rozmrazíme mix různé zeleniny, kousků salámu a podobných pochutin. Až se rýže udělá (často odbíháme, takže bude nejspíš trochu rozvařená), prskneme ji do pánve, bohatě zasypeme pepřem, solí, nešetříme kari a na vrch rozkydneme jedno či dvě vajíčka. Vše necháme pěkně spojit, pak ozdobíme odpovídajícím množstvím kečupu a podáváme. Ach! Kde jsou ty časy podobně zábavných studentských jídel, pochutin ze zbytků a útrob mrazáku. Inu dost často na talířích v mnohých „restauracích“, ale to je zase jiný příběh. V internet sledujících domácnostech jede rizoto pravé, dle italských receptur, pečlivě připravené, poctivé a chutné. V tyhle horké dny nejlépe s lahví vychlazeného bílého vína.
No dobře, s tou pravou italskou recepturou i poctivostí jsem to možná trochu přehnal. Risotto vzniklo jako odpověď na první kolo „pekelné výzvy“ u Cuketky. Docela se mu daří mne na ty jeho projekty zblbnout :o) U prvního pokusu byl v podstatě přesně zachován recept tak, jak jej popisuje v článku. Jako víno posloužila decka rulandského šedého od Znovínu, o tom bude řeč dále. A vývar taktéž nebyl nějak zázračný, kostka zeleninového bujónu od Knorru. Místo běžné cibule šla na pánev šalotka. Ve spolupráci s rýži Arborio a snahou mít výsledek opravdu „al dente“ bylo risotto celkem příjemné konzistence (ale přesná množství surovin opravdu nepovím, vše jsem házel od oka), dost chutné a celkově a vůbec na první pokus dost v pohodě. Ramsay by mne s ním nejspíš vyhodil, jako předkrm padlo s nadšením.
Jelikož se decka vína v podstatě okamžitě vypaří, rozhodl jsem se pro druhý pokus použít decky dvě, tentokrát Chardonnay od Anakeny (ovšem byl to ročník 2005, pod plastovým špuntem a trochu méně zajímavý). Výsledkem byla bohužel znatelně překyselená rýže. I vývar byl tentokrát nějak moc intenzivní a přebíjel vše okolo. V risottu nakonec krom hrášku skončil ještě chřest a kousek slaniny. K nějaké klasice to má daleko, ale upřímně… jedlo se to hodně dobře. S lahví bílého (mínus ty dvě deci co jdou do jídla v úvodu) v tomhle vedru celkem příjemné a relativně lehké jídlo.
A ten šeďák od Znovínu? Jde o víno jakostní ročníku 2006 z trati Weinperky, v případě objednávek šarže 6079. Barva nijak hluboká, spíše běžná s lehce zlatavým nádechem. Ve vůni dominuje mix chleboviny, trochu rozinek a medových tónů, při teplání se velmi rychle rozpadá do kompostovaných květin, nutno udržovat chladné. Ale jinak proč ne. V chuti spíše lehké, nijak dlouhé a tak nějak líbivě snadno pitelné. Kyselinka úplně nezvládá bojovat s cukrem a celkový dojem je mírně nasládlý a poněkud tupší. Trochu víc alkoholu a méně cukru by vínu asi dost pomohlo (cukru šest gramů a alkoholu 11.5%). Jen tak na pití na zahradě ujde, tohle byla moje třetí láhev a stejně jako ty předtím zmizla rychle a bez pocitu, že si zbytečně ničím játra. Ale Znovínu se v téhle kategorii vín daří docela často i zábavnější kousky.
