Asi každý pravidelný návštěvník tohoto blogu si už musel všimnout, že jsem trochu „ujetý“ směrem k Japonsku, nejvýrazněji pak k jejich kuchyni. Nová restaurace, která přináší mnohé z této země, navíc ve zde zcela unikátním konceptu, mne nenechala klidným. Takže na páteční večeři vedly mé kroky do Hanabi Hibachi House s jasným záměrem. Dobře se najíst a při troše štěstí oživit vzpomínky na dovolenou v Japonsku. Jak se to povedlo? Inu velmi dobře, ostatně posuďte sami z následujícího zápisku, navíc zaplněného fotkami více, než je mým zvykem. A nebojte, i něco (málo) k vínu bude...
O co v Hanabi Hibachi House jde? Nejlepší bude odkázat vás na recenzi pana Cuketky v Týdnů a pak jídelní lístek restaurace, kde jsou všechny typy jídla dobře popsány. Vše se odehrává v moderním a příjemném prostředí, na zdech visí (mimo jiné) v Japonsku všudypřítomná série „36 pohledů na horu Fuji“ (autor Katsushika Hokusai), obsluha je příjemná a pozorná, stejně tak kuchaři. Ale v tomto směru mé hodnocení má daleko k objektivitě, protože naprostou většinu času jsme byli v restauraci sami a personál měl tedy spoustu prostoru a klidu se nám věnovat. Vše se konzumuje hůlkami (k polévce je k dispozici i lžíce), kdo s nimi neumí, může dostat „začátečnickou variantu“, která je v horní části tak nějak svázána dohromady.
A teď si trochu zabrblám. Prostředí není nekuřácké (což jsme zjistili hned po příchodu prvního z dalších hostů), to je sice v Japonsku normální, ale ocenil bych něco jiného. Na stole mi chyběl tradiční horký vlhký ubrousek a pak něco, čeho se zde hned tak nedočkáme. Standardem v Japonsku je totiž k jídlu podávat vodu (někde i čaj) zdarma. Ale co, nemůžu chtít vše. Asi bych i ocenil, kdyby bylo k dispozici nějaké japonské pivo (například oblíbené Asahi Super Dry se pro Evropu podle všeho vaří v pražském Staropramenu), protože v suši barech, yakitoriích i v tomto typu podniků končí na stolech Japonců skoro častěji, než saké či víno. (Pozn. dle komentáře mají Asahi a Sapporo, jen omylem vypadlo z tištěného menu; při příští návštěvě hned ověřím!) No a to je vše ke stížnostem, hezky jsem si je vyplýtval na úvod, teď už přijdou jen pozitiva a životní jistoty :o)
Zatímco jsme se rozplývali nad předkrmy, tak si kuchař připravil „scénu“ pro další chody…
Jako hlavní chod přišlo chutné kuřecí teriyaki (jak snadno a rychle to na tom rozehřátém plátu jde udělat, když se umí), následováno hovězím steakem ze svíčkové plemene angus (výborné maso, propečeno dle žádosti na medium) s osmaženými sojovými klíčky a kostkou tofu. K masu byla vytvořena báječná rychloomáčka tuším z vína, sójové omáčky a másla, ale možná se pletu, bylo to příliš rychlé :o)
Před dezertem nás ještě čekal Gohan, smažená rýže se zeleninou a vajíčkem. Docela zvláštní, po těch fantastických masech, ale svým způsobem to chuťové buňky pročistilo a pěkně nás docpalo. Dezert se pak skládal z čerstvého ovoce, zmrzliny ze zeleného čaje a tradičních rýžových žužlátek posypaných opraženým sezamem a plněných pastou z fazolí... no po pravdě, dezerty nejsou silnou stránkou Japonska, ale určitě stojí za zkoušku :o) I když to nejlepší, co jsme ze sladkostí v Japonsku jedli, byla čokoládová bonboniéra vyráběná ruským emigrantem.
No a to by bylo z jídla vše. Co se vína týče, tak výběr je docela dobrý, volit lze z Moravy i světa, marže tradičně zbytečně vysoké. My sáhli po lahvi Frankovky 2005 pozdní sběr od Františka Mádla, vínu příjemně ovocném (peckoviny), spíše lehčím, se slušnou kyselinou, které doprovodilo se ctí všechny chody. Tedy krom desertu, kterého se již nedočkalo. U toho jsme již pili saké, tedy víno rýžové. A navíc velmi dobré. Podáváno bylo v konvičce s prostorem na led, takže zůstává stále krásně chladné (tak mi chutná o moc víc, než ohřáté).
Tenhle styl stravování tam docela frčí a nedivím se proč, je to zábavné a přitom chutné. A ve většinu suši barů či yakitorií (většinou maličké bary, kde se popíjí a baští všemožné grilované speciality, z velké části z kuřete, napišené na špejli, něco jsem už psal dříve), zase můžete krásně sledovat kuchaře při práci. Doba potřebná na vytvoření jednoho nigiri suši je neuvěřitelně krátká, v jedné ruce matlá bochánek rýže, do druhé chňapne plátek ryby a jakýmsi zvláštním pohybem jej natře wasabi, celé to spojí a po dvou vteřinách sází na talířek. Fantazie. Při přípravě Aburi Toro (skoro to nejlepší, co si můžete dát… kus tučného podbřišku tuňáka lehce posypaný zvláštní kořenící směsi a z obou stran zprudka osmahnutý) a dalších specialit šlehají plameny, kuchaři i obsluha i obyčejné turisty často potěší nějakým „bonusem“, malou specialitkou mezi chody. Takové amuse bouche, které je tady zvykem spíše v restauracích vyšší třídy, ale tam na něj narazíte v leckteré putyce. 
