Piknik v parku a bez pokuty

Včera navečer jsme vyrazili s přáteli na piknik do parku, vypít pár lahví, něco malého zbaštit (receptury níže v článku) a zahrát si pétanque. V Praze je něco podobného teďka docela nebezpečná zábava, musíte si nejdříve ověřit na webu, zda vámi zvolený park náhodou nespadá mezi veřejná prostranství, na kterých je zakázáno konzumovat alkohol. Máme poblíž bytu Bezručovy a Heroldovy sady, ale tam se pít nesmí. Naštěstí v sadech Havlíčkových (tedy Gröbovce) nikdo víno pít nezakázal, však by to taky bylo v parku s vinicí trapné :o) Ale stejně je celá ta vyhláška taková divná. Strážníci prý často využijí možnosti „pouze domluvit“, jindy pokutu napaří. Podle čeho se rozhodují? Jestli to je pár na romantickém posezení s lahví slušného vína, nebo dvojice v ošumělém oblečení a s krabicákem? Domluví mi, když si budu v parku s někým povídat a popíjet přitom Frankovku, ale napaří mi pokutu, pokud tam budu sedět sám s lahví a knížkou? Dostanu pokutu, pokud půjdu podnapilý s lehce nejistým krokem přes „omezený“ park a několik lahví ponesu v tašce (což se mi po nějaké degustaci v centru může v klidu stát), ale přímo na tom místě pít nebudu? Není lepší zaměřit se spíše na to „pohoršování“ jako takové (ať už pod vlivem alkoholu nebo ne), než na akt konzumace alkoholu samotný? Vše má své pro a proti, ale zaběhnout do některé ze zakázaných oblastí s lahví od rumu (v hnědém sáčku, ať je nějaká švanda) naplněné čajem a čekat na strážníky mne začíná lákat čím dál víc :o)

Ale zpět k tomu pikniku. Naše část osazenstva přispěla chutným Torta Ta’l-irkotta (chutný je ovšem jen v případě, když osoba zodpovědná za mix náplně nezapomene na pepř a především sůl, takže takhle varianta byla díky mé roztržitosti zbytečně nasládlá) a pak jednou oblíbenou rychlou chuťovkou. Rozválíte listové těsto, na jednu půlku pokladete hromadu dobrůtek, druhou trochu potřete žloutkem (případně celým rozkvedlaným vejcem, jde jen o to slepení) a hezky zarolujete. Krájíme na zhruba centimetrové plátky a ty pak pečeme v troubě, dokud nevypadají hotově. Náplním se meze nekladou, funguje sýr a šunka (ale to je trochu sušší, takže je pak vhodné zakápnout při konzumaci třeba kečupem, když budu za gastronomického heretika), vyloženě skvělé je zelí a slanina (či uzené maso).

Do parku jsme přitáhli pár lahví vína, spíš věci, které si partička užije na trávníku při „sportu francouzských důchodců“. Jedním z nich byla šumivka ze Španělska, ročníková Cava 2005 Brut ze sortimentu obchodu Marks & Spencers, kde některým vínům (i jídlům, ale především sherry) rád podléhám. Podle viněty víno pro obchod vyrábí Gabriel Suberviola, člověk zodpovědný za vína Segura Viudas a dalších vinařstvích, která jsou součástí skupiny Freixenet. Víno je ve velké těžké zelené lahvi, s pěkným korkem pod drátěnou agrafou. Barva je spíše bledší, zelenkavá, víno hodně pění a bublinky jsou poměrně veliké, hrubé. Vůně je naopak velmi jemná, květinová, s trochou nazrálých tónů a čerstvých jablek. Příjemná, ale jednodušší. Stejně jako lehká svěží chuť, jemně ovocná, s drobnou „pecičkovou“ hořčinou na konci. Nekomplikovaná šumivka, takhle do parku či na zahradu příjemné pití, těch dvou stovek jsem nelitoval, ale příště sáhnu spíš jinam.

Jako další víno padlo Cuvée BioRosé 2007 od Richarda Stávka. Měl jsem ho vlastně poprvé, do této chvíle pil z jeho rosé ročníku 2007 jen Špigelský ryšák, ale tohle roséčko je kvalitativně mnohem dál. Barva zajímavá a vyloženě lákavá, zvláštně pomerančo-růžová. Ve vůni velmi netypické, navinule ovocné, s květinovými tóny i lehce jahodovým kompotem, později mi jednou vrstvou vůně neuvěřitelně moc připomíná legendární vinnou pálenku Stavegnac (která nějakou dobu zrála v akátovém sudu). Chuť nečekaně intenzivní ale nijak těžká, mladičká a svěží, krásně suchá a evokující letní ovoce bez jeho sladkosti (vodní meloun). Vše navíc příjemně dlouhé s lehkou hořčinou na konci. Nádherně se to pije! Pro zájemce přikládám popis, který k tomuto rosé dodává přímo vinař, a jež stojí za přečtení:

„Lehké, svěží růžové víno z vinice Novosády, která je pěstována v režimu přísnějším podmínkám organického a ekologického zemědělství. Koktejly chemických preparátů na ochranu před chorobami a škůdci či syntetická strojená hnojiva, stejně jako obdělávání za použití systémů fosilní energie, jsou vyloučeny. Vinice Novosády je živou zahradou – ožínanými letorosty a přetrhávanými listy krmíme kozy, 2-3x ročně ve vinici posbíráme několik desítek hlemýžďů, které připravujeme v kuchyni na domácí lahůdky, léčivé bylinky rostoucí v meziřadí sbíráme do salátů, polévek či na čaj, ostatní byliny vyžínáme srpem a kompostujeme nebo sušíme na seno. Hnojíme zásadně odleželým hnojem od koní či brzy i koz, ošetřujeme pouze bylinnými výluhy a odvary nebo výjimečně ekologicky tolerovanými přípravky na bázi elementární síry či mědi. POPIS VÍNA: barva je lehounce světlá, s odlesky koroptvího oka. Vůně je jemná, s tóny sušených meruněk a kytičky fialek. V chuti, která je nevtíravá, ale přitom dostatečně důrazná a dlouhá, se kombinuje příjemná pitelnost s nevtíravou svěžestí, kterou bezesporu zajišťují použité odrůdy (pořadí dle poměrného množství zastoupeného v cuvée): Ryzlink rýnský, Svatovavřinecké, Frankovka a Tramín.“

Ten večer se nám také podařilo opět zavzpomínat na Japonsko, kamarád nám odtamtud totiž přivezl CHU-HI (Chūhai, チューハイ, 酎ハイ), jeden z nápojů, který jsme si tam velmi oblíbili, především díky jednomu večeru v tradičním ubytování v oblasti Hakone (kdo četl knihu Haruki Muramakiho „Na jih od hranic, na západ od slunce“, tak si jistě pamatuje, že právě na chatu do nádherného Hakone jede hlavní hrdina Hadžime se svou femme fatale, Šimamoto). Tenkrát se nám podařilo úplně vypít místní nápojový automat, navíc oblečeni do stylových oděvů. Chu-hi vyrábí mnoho různých firem v desítkách příchutí, ale nejčastější a „původní“ je citrónový, velmi častý pak grepfruitový či limetkový, chutnali jsme i hroznové (brrrr...) či pomerančové.

V zásadě jde o ovocnou limonádu (kde ovoce nepůsobí úplně uměle a chemicky) alkoholizovanou někam k 5 – 6% pomocí shōchū (však jméno toho nápoje je zkratkou z shōchū highball), což je tradiční japonský destilát z ječmene, sladkých brambor či rýže. Turisté (a nejen ti, v některých obchodech v zahraničí i prodejci) si tento destilát častou spletou se saké a pak jsou překvapeni, protože shōchū má zhruba 25 – 30% alkoholu a chutná (obvykle) spíš jako špatná vodka. Ono těm omylům se nelze divit, protože „saké“ je obecný výraz pro alkohlický nápoj a shōchū se často podává i zředěné vodou a ohřáté, takže turista je zmaten snadno. A mnoho z těch, kterým saké přijde hnusné, vlastně nikdy toto pravé rýžové víno nepili. Ve skutečnosti to bylo (zředěné) shōchū :o) Samostatně mi přijde nepitelné, v téhle mixele je skvělé.

Opravdu moc rád jsem si zase tři různé „čůhaje“ ochutnal, mimo jiné i poprvé s příchutí Yuzu, zvláštního ovoce připomínajícího především mandarinku (lehce říznutou jinými citrusy). Je škoda, že se to sem nedováží. Ale myslím, že trocha hrátek s perlivou vodou, ovocnou šťávou a vodkou přinese své výsledky. Budu informovat! A mezitím se mrkněte na japonsky úchylnou reklamu na chu-hi s Benem Stillerem v hlavní roli.

P.S. na fotce výše máte cestou lanovkou z Hakone, v obludné mlze. Právě tato cesta měla být jednou z příležitostí, jak krásně spatřit horu Fuji. Určitě tam někde vpravo byla... :o) A na úvodním záběru zase najdete ježka, připochodoval za tmy a dostal od nás už jen ohryzek. Chvilku se tvářil nedůvěřivě, ale pak si ho odnesl. Navíc tam lítalo hned několik netopýrů. To by člověk nevěřil, co toho v centru Prahy žije:o)