Stejná vína, jiné známky

Minulý týden byl náročný. Média byla plná koček a shořel pořádný kus architektonické památky. Do kina IMAX přišel záznam koncertu U2 ve 3D, taková zajímavá a neuvěřitelně příjemná hudebně-politická agitace, bohužel dorazila až po volbách. Mapa krajů se přebarvila na oranžovo a uvrhla tak část obyvatel do chmurných úvah o emigraci, jinou alespoň k memorandu, že pozastaví konzumaci vín z okolí těch moravských měst, ve kterých navíc nejvíc hlasů do senátu získal komunista. Ale to je politika, to sem nepatří. I v domácím a zahraničním světě vína se to mlelo, ale o tom vám víc prozradí nový vinný blog na adrese www.vinograf.cz, který tímto vítám :o) Přichází dny kvašení všeho, co přijde pod ruku. Naše oblíbená prodejna zahrádkářských potřeb na rozhraní Vršovic a Vinohrad na to reagovala úpravou výlohy, jež se nyní pyšní demižony a eroticko-hroznovými fotografiemi. No a u nás doma se zakončoval týden hovězího masa (tentokrát se svíčkovou omáčkou a karlovarským knedlíkem, dle tradičních recepisů např. Kejřové, ale na nějaký přepis se u podobně profláklého jídla, kde má každý hromadu drobných úprav a libůstek, opravdu necítím) a degustace několika vín s partou kamarádů. Vlastně šlo o takové pokračování akce, o které jsem psal v pátek. A s hrůzou jsem si opět ověřil, jak dramatický vliv na hodnocení a popis vína má atmosféra okolo, určitě „naladění“ na to, co a s kým právě pijete…

Ve středu byla skupina účastníků bezezbytku sestavena z vinných nadšenců a lidí, kteří se o víno a dění kolem něj zajímají „odborněji“, nebo alespoň hlouběji (= věnují tomu hromadu času, energie a peněz). Sice to ochutnávání byla zábava, ale přeci jen se skoro všechny rozhovory točily okolo vína a věcí s ním spojených. A možná právě tím, tou snahou více zkoumat a analyzovat, hledat a objevovat, člověk „zcitlivěl“ vůči třeba i poměrně malým rozdílům mezi jednotlivými víny či si je, podporován ostatními, dokázal vsugerovat. Páteční skupinka víno sice pije ráda a baví ji, ale nějak systematicky jej neřeší, diskuse se týkala obvykle spíše jiných témat, která máme společná. A světe div se, tahle atmosféra „pití vína ve společnosti“ jako by ta vína srovnávala, odřezávala „výšky a hloubky“ v jejich vyznějí a všem dávala vyniknout především v té bezproblémovosti a vhodnosti na pití „jen tak“. Carmenére od Errazuriz si bylo ve všech typech skla podobnější než ve středu a jemné nuance, které odhalila veliká sklenka, jsem tak silně nepozoroval. Stejně tak ale Carmenére od Anakeny ta sklenička nezabila, šlo z ní pít vlastně docela normálně. A pak si zkuste hrát na nějakou konzistenci v hodnocení a předstírat „odbornost“, když se vám stávají takovéhle věci a atmosféra okolo dokáže semlít senzoriku podobným způsobem :o) A kolikrát se mi to už stalo dříve? A tak si dokolečka pouštím oblíbený soundtrack k Roku ďábla, kreslím alkoholický kopec a luštím degustační poznámky…

„Co se vám na pití nejvíc líbí?“
„Ten klid, ten mír, taková ta velká pohoda, kdy člověk leží ožralej na zemi. A teď to všecko, ten klid a mír, do něho vstoupí a je tam člověk rozpláclý... a je středem vesmíru.“

A tak snad raději něco jen k jednomu vzorku, na který jsem se snažil soustředit přeci jen o něco víc, protože jsem toto víno už dlouho neměl a v letech minulých mi (skoro, krom ročníku 2003) vždy velmi chutnalo. Několik ročníku tohoto vína vozí žena pravidelně ze služebních cest do Itálie, nakupuje v oblíbené sámošce za nějakých 7 až 8€ (ale vzhledem ke kurzu koruny vlastně stále levněji). Pochází z vinařství Pasqua (což je gigant s produkty z různých koutů Itálie) a jmenuje se Sagramoso, v lahvi se skrývá  D.O.C. Valpolicella 2005 s doplňujícími popisy Superiore (vyšší alkohol a extrakt, delší doba zrání) a Ripasso (mošt byl prohnán skrze slupky zbylé po přípravě legendárního Amarone della Valpolicella, vína z částečně vysušených hroznů). Valpolicella, víno tragických milenců z Verony, je velmi často vyloženě nudným pitím, poněkud řidším a nezajímavým, vyráběným na objem spíše než kvalitu. Varianty Ripasso bývají bohatší, komplexnější, zajímavější. A znatelně dražší. Co nabízí tato supermarketovka za dvě stovky, která je ovšem vyvážena i např. do USA, kde končí spíše v nabídce vinoték a sbírá i nějaká ta ocenění a slušné body v časopisech?

Zelená vyšší láhev typu bordó, kovová záklopka a pravý korek. Viněta černá se zlatým a bílým textem, většinou to bývá trochu kýč, ale tady se mi to líbí. Vůně je výrazná, chvílemi až trochu parfémově vlezlá, ale většinou spíše příjemná. Sladce ovocná, především mošt z třesní, do až tónů ovoce sušeného. Hutnější, navozující dojem, že víno bude sladší, s jistou dávkou elegance. A nějaká ta ovocná sladkost v chuti tam opravdu je, společně s vyšším alkoholem tvoří plnější, hladký a velmi čistý dojem. Intenzivně ovocný, s lehkým dotykem dřeva, delší. Dobře se to pije jen tak samo o sobě, ale s kouskem pečeného masa či nějakého zrajícího sýra je skvělé! Až ji někde v Itálii v obchodě uvidíte, neváhejte! Za ty peníze stojí.

A ještě jedna příjemná zkušenost na závěr. Před nějakou dobou jsem tu psal o možnosti reklamovat víno s vadou . Závěrečný vzorek páteční degustace, Carmenére Reserva 2006 od vinařství Tarapaca, mělo přímo encyklopedický korek. Běžně cenu podobných vín prostě rozpočítám do ceny ochutnávky a beru to jako „exkurz do vad vína“. Ale jelikož tohle v Cellariu stálo vysokých 370,- Kč (tj. o 100 - 120,- Kč víc, než stejná řada i konkrétní víno v supermarketech, ale to je zase jiné téma) a mám to tam kousek, rozhodl jsem se vyzkoušet reklamaci vadného produktu. A světe div se, trvalo to asi půl minuty a šel jsem domů s novou lahví. Vlastně bych to neměl považovat za něco zvláštního, tohle by měl být standart, ale i tak potěšilo. Takže se nebojte vadná vína reklamovat, funguje to! A účastníkům páteční ochutnávky vzkazuji, že na tu další zde mají „kredit“ nebo láhev mimo program navíc :o)