U Lípy – kýč, šípky a Bordeaux

Jak se dostat do restaurace, která se v minulém roce umístila na prvním místě v hodnocení Maurerova výběru? Je to jednoduché. Pokud nejedete vlastním autem (a tudíž nemůžete pít, což by byla chyba) či taxíkem, vystupte z tramvaje na zastávce Krematorium Motol a pokračujte temnou cestou (většinou se hřbitovem na straně jedné a frekventovanou silnicí na straně druhé) asi půl kilometru, až dojdete k jedinému nevkusně nasvícenému domu v okolí. A to je Hotel U Lípy! Pak už stačí jen zazvonit u dveří a za chvilku (když máte štěstí, jinak je těch chvilek poněkud více) někdo dorazí a uvede vás ke stolu. A tam zábava teprve začíná!

Jen taková malá vsuvka na úvod. Loňské vítězství restaurantu U Lípy překvapilo nejenom mne. Hodně jsme na jejich účet vtipkovali, pohled na vzhledem i obsahem retro webové stránky s nemalých množstvím špatně napsaných názvů k tomu prostě a jednoduše vybízel. Bavili jsme se plánováním návštěvy a tím, zda na lístku skutečně budou domácí vína z poloviny devadesátých let a připočítají nám DPH ve výši 22%. Ale vážně jsem o večeři v tomto podniku začal přemýšlet po jejich famózní „rybí polévce á la bouillabaisse“ na druhém ročníku Prague Food Festivalu. No a v pátek si nějakým omylem pustil na webu jeden z dílů pořadu „Kluci v akci“, kde kluci jako takové malé PR vaří ve společnosti restaurací Auberge de Provence, Allegro a právě U Lípy. Při pohledu na divočáka v šípkové omáčce bylo v podstatě rozhodnuto, schválně se na to video mrkněte také.

Z rozhovorů s panem Růžičkou a článků o restaurantu jsem pochopil, že vaří především tradiční českou kuchyni a to navíc z pokud možno čerstvých a lokálních surovin. Že neměnný lístek po mnoho let není nic špatného, ale naopak naprosto zásadní výhoda. Inu proč ne. Už pohled na interiér podniku mne přesvědčil, že se zde s nějakou tou „tradicí“ skutečně setkáváme. Poněkud nevkusný mix všeho možného, od dinosaurů na obrazech po roztodivné tvary talířů a misek,  jakéhosi dávného a poněkud zašlého luxusu (podle fotek v „napsali o nás“ na webu se tu v interiéru za těch dvacet let od otevření moc nezměnilo, ostatně si celý ten web proklikejte sami), na vás paradoxně dýchne dost přátelskou atmosférou, kterou ještě podpoří naprosto profesionální personál, vždy na správném místě když je potřeba (ale je fakt, že celou večeři až na závěrečných pár minut jsme tam seděli úplně sami) a zároveň nevlezle neformální. Celé to má hodně zvláštní nádech záměrného kýče a úmyslně nelogických kombinací, ovšem některé úlety prozrazují, že tam to záměr nebyl (kupříkladu CD přehrávač s disky a kabeláži instalovaný na bílém piánu; naprostou tragédií je hlasité elektronické pištění melodie Pro Elišku po místnosti, když někdo zazvoní u dveří). Ale vlastně mne většina dost baví, je to roztomile jiné. Každopádně jsem tam šel hlavně kvůli jídlu a vínu, otevírám tedy oba dva tematické lístky…

U jídelního nejde o nějak přehnaně dlouhý román, ale položek zároveň není úplně málo, byť podstatnou část zaberou různé kusy hovězího a variace masa tu s šípkovou omáčkou a támhle zase s bramborovým knedlíkem a špenátem. Opět se můžete mrknout na jejich web, skutečný lístek v restauraci se sice liší, ale ne tak zásadně. Z nabídky je zřejmé, že se tu na nějaké zásadní sezónní variace nehraje. Číšník nikdy nezapomene zdůraznit, že vše je super čerstvé a co si připravují v restauraci sami (třeba zvěřinovou paštiku), ale na přímý dotaz samozřejmě i přizná, které věci musí „logicky“ dovážet. Kanec se šípkovou působí v tuto roční dobu dost důvěryhodně, ale třeba v červnu teda nevím :o)

No a lístek vinný? Je velmi obsáhlý, najdete v něm stovky položek. Moravy a Čech si tu moc neužijete, na lístku jsou snad jen dvě vinařství (Kovacs a šlechtitelka z Pavlovic) a jejich především mladá vína. Dále si můžete pročíst výběr především starších ročníků Burgundska a Alsaska (ovšem bez uvedení vinaře, pouze vinice či odrůdy, což je v případě těchto míst pořádná bota), nějakého toho Španělska a Itálie, ale především rozsáhlou nabídku z Bordeaux, včetně desítek ročníků Moutonu, nějakého Pétrusu, Margaux a dalších legend. Veskrze se jedná o vína starších či starých ročníků, v ideálním případě připravená k pití, často vína (papírově, samozřejmě jsem neprochutnával) spíše za zenitem. A obvykle nic z ročníků velkých, spíše průměrných (i horších). Ale ve sklepě prý zrají i vína mladší, na lístku jsou kousky často sběratelského charakteru. Pan Růžička velkoobchodně nakupuje v Německu a uskladňuje ve sklípku přímo pod restaurací. Prý ale vína v poslední době zas tak dobře na odbyt nejdou, protože lidé jezdí autem. Stoleček vedle nás víno sice popíjel, ale aktuální nabídku (i proto ty vlaječky, co můžete vidět na fotkách) Beaujolais Nouveau. Mimochodem ceny těch vín moc nestoupají se stářím, pan Růžička je nechává (samozřejmě s marží) na té úrovni, za kterou to před lety koupil. A něco šlo dokonce dolů, když srovnám ceny co si pamatuji z lístku a ty, které najdete na webu.

Tak lístky bychom měli a teď to vlastní jídlo a pití. Na úvod k rozhodování dorazilo báječné domácí pečivo a nečekaně i křupavé ředkvičky, chvilku po tom i tác s předkrmy k volnému výběru. Na stole nám tak skončila skvělá, poctivá a parádně kořeněná zvěřinová paštika s hruštičkou a kreveto/krabo/surimi salátem plněné avokádo, taktéž chuťově nadprůměrné.

U předkrmu sahám po jedné z jejich specialit, kterými jsou šneci po Provensálsku. Jak jsem si úžasně připravené šneky opravdu užil (v Praze vám většinou v mikrovlnce rozmrazí šneky z Makra, tady dostáváte poctivou ruční práci), tak doprovodná kolečka toastu si obdiv nezaslouží a jakýkoliv toastový chleba z Alberta by úkol zastal nejméně stejně dobře. Škoda. Rybí polévka á la bouillabaisse byla totiž opět bezchybná, výrazná, chuťově bohatá, se spoustou mořských obludek. Špička.

U hlavního chodu prostě nešlo odolat a na talíři skončil kanec s šípkovou omáčkou a karlovarským knedlíkem. Dle očekávání nejde o jeden z jejich zásadních pokrmů náhodou. Maso mělo fantastickou strukturu i chuť, omáčka si svůj věhlas zaslouží právem (byť osobně bych ji preferoval o něco méně sladší) a tradiční knedlík zvládají na jedničku. Žena baštila osmahnutá filátka z pangase (jemně okořeněn a tak akorát opečen) s brokolicí, bramborem (kde je kupují? takhle skvělou bramboru jsem neměl ani nepamatuju) a holandskou omáčkou. Jednoduché, ale ve všech detailech perfektně dotažené jídlo. A bylo toho všeho tolik, že na dezert už nám prostě místo nezbylo.

Nakonec jsem neodolal ani u vína a ze sklepa objednal Château Chasse-Spleen (o kterém jsem tu docela dost psal dříve) ročníku 1993. Býval bych si k těm svým chodům dal spíš nějaký pinot, ale anonymní Burgundsko jsem nechtěl riskovat a z Moravy bylo k dispozici jen vyloženě mladičké víno. Tedy on byl risk i Chasse-Spleen, v patnácti letech věku mohlo to víno vypadat všelijak. Hned po otevření zavonělo ale tak mladistvě ovocitě, až jsem se nejdříve lekl, že to bude nějaký podvod :o) Jakmile se ovšem teplota trochu zvedla a víno rozdýchalo v karafě, pochybnost zmizela. Barva byla sice stále překvapivě velmi hluboká, ovšem na okraji již znatelně nazrálá, v lahvi zůstalo i celkem dost depotu. Vyzrálá vůně do květin, čajů, s intenzivním tónem grafitu, zajímavá, rozhodně ne zlomená, ale ve sklenkách to asi mělo skončit o něco dříve. V chuti středně plné, s nějakým tím ovocem (ale spíše trpčím), ovšem stále ještě dostatečně harmonické a krásně pitelné, s pěkně vyhlazeným tříslem a spíše běžněji dlouhou dochutí. Zralé slušné Bordeaux na sestupu. Rozhodně ne typ vína, které bych vyhledával, ten samotný Chasse-Spleen (nebo jejich druhé víno) jsem měl možnosti chutnat v 4 – 8 letech věku a v té podobě mi vyhovuje mnohem více. Ale jako zkušenost to špatné nebylo a člověk si musí umět udělat radost, můžu to omlouvat blížícími-se vánocemi :o).

Na závěr pan Růžička přejel kreditní kartu „žehličkou“ a telefonicky ověřil její platnost. Dojem z dob dávno minulých byl dokonale završen. Rozhodně ne výší účtu, ta odpovídala dobám veskrze současným. A nás čekala cesta zpět ke krematoriu a na tramvajovou zastávku. Trochu nám to všechno připomnělo cestu do restaurace Kéhli v Budapešti, jen s tím rozdílem, že po jídle U Lípy nám tedy rozhodně tak těžko v žaludku nebylo. Vaří tam moc dobře. A prostředí je takové, jaké je. Nejlepší restaurace v ČR? Podle mého názoru spíše ne. Podnik velmi zajímavý, specifický, s podivuhodnou atmosférou a silně nadprůměrným jídlem však rozhodně ano. Zda vám to stojí za návštěvu je už jen na vás.