Ano, šéfe! Mrknu se i příště

Tak první díl nového napjatě očekávaného „kulinářského“ pořadu je za námi a na webu vzbudil docela velké haló. Oprávněně? Moje žena se před začátkem vysílání Ano, šéfe! nejvíce bála toho, že se jím jinak velice sympatický a schopný šéfkuchař Zdeněk Pohlreich, který jí učaroval na Prague Food Festivalu, naprosto znemožní. Premiéry v televizi jsem stihnul jen posledních dvacet minut, momentálně základní televizně-gurmánské vzdělání doplnil tedy až záznamem na internetu. Poučen z předchozích nezdarů různých kuchařských pořadů, v tomto případě navíc tak trochu „reality show“, jsem se též obával nejhoršího. Inu nestalo se, tenhle pořad je vlastně dost fajn! A pokud bude pokračovat v podobném duchu, rád se podívám znovu. Přináší do našich zatuchlých vod něco nového. Upozorňuje na typické nešvary v pohostinství a při troše štěstí může něco přinést nejen provozovatelům zachraňovaných restaurací, ale především zákazníkům, běžným hostům, kterým ukáže, že to jde i jinak než s přepáleným tukem, úchylnou oschlou oblohou a hromadou mražených potravin. A to se počítá! A sem tam nějaké kuchařské tipy, jako třeba u porcování kuřete, se též mohou hodit.

O Ano, šéfe! se píše všude možně, takže zabíhat do detailů nehodlám. Však si to přečtěte třeba tady. Doplním spíš pár svých prvních dojmů. První díl tak trochu vypadá, jako kdyby se do konceptu pořadu Kitchen Nightmares (s Gordonem Ramsay), na jehož licenci je Ano, šéfe! postaveno, lehce přimíchala i Hell’s Kitchen. Pohlreich naplní restaurant najmutými lidmi a nechá personál slušně vymáchat v jejich obrovském jídelním lístku, který nemohou zvládnou rozumně a včas vařit a servírovat. A vše provází tak trochu sadistický smích. Povedené.

Sem tam mi vadí rozklepaná kamera a někdy ne moc kvalitní zvuk, společně s poznámkami jako „stačí, stop“ mají nejspíš navozovat dojem co největší autentičnosti všeho, co se na obrazovce děje, ale působí spíš poněkud amatérsky. Ale zase poslat kameru do hajzlu v momentě, kdy potřebuje místo na přípravu jídla, to je fajn :o) Pohlreich má vůbec často výborné a pohotové hlášky. Obzvláště se mi líbilo „Nevaříte řecký jídla. Myslíte si, že vaříte řecký jídla“ a pak komentář u dvou různých koření na čínu: „To je stejná čína jako tahle, nebo je to jinej kanton?“ :o)

Trochu nedotažený mi přijde závěrečný anonymní test se skrytou kamerou, kdy se snaží zjistit, zda restauraci zásah šéfkuchaře nějak pomohl. Rozhodně by bylo lepší, kdyby tam dorazilo v různých časech více lidí, ne jen sám Pohlreich. Určitě u případných úspěšnějších „proměn“, u restaurace Hrádek to asi bylo jedno. V tomto případě byl konec dílu dost depresivní a tvrdý. Jenže tvrdý je v dnešní době asi celý restaurační byznys a provozovat ho stylem „já bych rád restauraci / hospodu / bar, mám nějaké volné prostředky, tak to zkusím…“ nejde. Ostatně se přiznejte, kdo z vás měl/má takový malý sen mít svůj malý podnik, ale ví o tom v podstatě houby? :o)

Minimálně ze začátku vypadá Ano, šéfe! jako reklama na Café Imperial, tedy jeden z Pohlreichových podniků. Inu proč ne. Na druhou stranu si říkám, zda se pan šéfkuchař náhodou v poslední době nevěnoval více televizi a svému novému podniku, Divinis (na který jsem reakce vesměs velmi kladné), a samotný Imperiál trochu nepustit ze zřetele. Naše poslední návštěva s očividně (mohu se plést, ale vypadal i chutnal tak) prefabrikovaným supermarketovým houskovým knedlíkem napovídala, že mu tam leccos utíká mezi prsty :o) Ale teď, při propagaci kterou má v televizi (a v regálech supermarketů, v Tescu jsou na pořad a Pohlreicha reklamy), si myslím dají pozor a bude to tam fungovat mnohem lépe.

Jako velmi podivná ironie působí jeden ze sponzorů pořadu a reklama v jeho závěru. Potom, co Pohlreich vyhází několik litrů kečupu s tím, že z toho slušní lidé nevaří, najednou koukáte na špagety a promo Heinzu. Mám jejich kečupy rád, doma vždy nějaký je (byť z něj asi vyloženě nevaříme, ale na občasné dochucení se hodí a nestydím se za to), v kontextu prvního dílo to bylo vyloženě k zasmání :o)

A to je asi tak vše z mých nesourodých poznámek k prvnímu dílu, příště už budu zas otravovat spíše s vínem. Bavilo mne to a rozhodně bylo poučnější, než jsem původně čekal. Těším se na díl druhý. A hodně mne zajímá, jaké bude finální skóre po prvních deseti zachraňovaných restauracích. U kolika to asi tak vyjde a postaví se na nohy? Polovina? Méně?