Stěhování s Barberou

V poslední době jsem hodně často uvažoval o tom, že se odstěhuji z Prahy. Ne úplně daleko od ní, ale do malého domečku se zahradou, stromy, vinicí. Už jsem i nějaké ty objekty v Klech u Mělníka okukoval, ale „romantické představy“ tohoto typu nakonec zavrhl. P.J. píše na svém blogu téměř apokalypticky o tom, kam se řítíme, a v lecčems má jistě pravdu. Cuketka zase provádí experiment vesničan. Já už dobu (silně ovlivněn Tmou od Ondřeje Neffa a Cestou Cormaca McCartyho) vymýšlím ideální evakuační zavazadlo :o) A všichni chceme jíst a pít bio. Ale ve většině jsou to jen takové zábavně ulítlé hříčky. Vlastně to celé píšu z toho důvodu, že veškeré „přiblížení přírodě“ u mne padlo a za pár dní, tedy pokud nezkrachují jednání nad smlouvou, se stěhujeme zase do bytu. Možná s výhledem na park a vinici, ale stále byt v Praze. Jsem prostě příliš měkký na to, abych s těmi plány něco udělal. Zatím příliš pohodlný na to, abych se sebral a řekl „už dost“. Každou chvíli tu s nějakými „eko“ a „bio“ příspěvky plaším, ale realita je taková, že v duchu těch nejlepších tradic globalizovaného světa konzumuji zdroje nad poměry, které si lidstvo jako celek může trvale dovolit. A na stěhování do většího se těším. Není nakonec provoz bytu ve velkém domě ekologicky méně nákladný, než vlastní domek pro pouhé dvě osoby?

Nepíšu to vlastně ani jako nějakou zpověď nebo omluvu, ale z naprosto přízemního důvodu. Spíš prostě proto, že v době opatrného přesouvání lahví a překládávání hromad knih do krabic od banánů budu mít ještě méně času než teď, takže očekávejte blogovací výpadky a nelekněte se :o) A než se povede, vzhledem k tradiční pružnosti některých firem v ČR, přeložit internet, tak to asi taky bude chvilku trvat. Ale co, na příští domácí ochutnávce už se nebudeme tak tísnit a já skončím se stěžováním. Je jen škoda, že tam nebudeme mít podobně úžasný sklípek, jako ten na fotkách výše :o) Na ten je potřeba právě domeček. Nebo by mohlo jít o schody do bytu o patro níž, nějaké zatemněné a správně neekologicky temperovaná garsonky :o) Jen se přiznejte, taky by se vám něco takového líbilo. Přírodní nepřírodní, za oblíbeným vinařstvím či nějakou vinorodou oblastí klidně pojedete stovky kilometrů autem nebo dokonce poletíte. A budete přitom pálit hromady cenných surovin, které by jisto šlo využít mnohem lépe. Všichni chceme víc, než bude (již brzy) možné dostat.

Konec blbých nálad. K definitivnímu stěhovacímu rozhodnutí jsem otevřel víno, na které si myslel už dlouho. Šlo o jednu z vypíchnutých lahví loňského roku, Barbera d’Alba Vigneti Cerreto 2003 z Azienda Agricola Roberto Voerzio. Reportáž z degustace tu byla před rokem, tenkrát mne vyloženě nadchlo. I teď bavilo. Těžká zelená bordó láhev, kovová záklopka, pěkný plný korek. Velmi hluboká, temně višňová barva, trochu zralejší na okraji a kupa depotu. Vůně je intenzivní, vyzrálá, bohatá. Ovocitost je spíše jižního přezrálého typu (2003 se nezapře), sladší, ale přesto ne utahaná a svým způsobem elegantní. Objevují se zajímavější tóny, mně se tam líbí asfalt, žena spíše mluví o křupavém listovém těstu s borůvkami. V chuti suché, spíše plné a intenzivní, pěkná ovocitost, projev dřeva, vyzrálejší tóny, docela dost kyselin a skvělá pitelnost i délka. Prostě krásné víno pro nějaký výjimečnější moment.