Podvečer, večeře a ráno s víny Leroy

Jsem si tak říkal, jak tenhle článek pojmout. Jako obhajobu zážitkové gastronomie i v těchto těžkých časech na srovnání s jednou novou kantýnou, která nedávno otevřela na místě po zkrachovalém Bio Café? To by bylo příliš laciné. Ale zase jen popisovat jídla a házet sem fotky mne obvykle nebaví. A když k degustačním poznámkám nebudou i nějaká ta fakta o vinařství či apelacích, na které teď opravdu nemám náladu (viz včerejší článek), tak to bude mít pramalou hodnotu. Vlastně i tahle témata jsme na včerejší večeři řešili - co komu řeknou degustační poznámky, zda je má smysl psát i k prakticky nedostupným vínům a podobně. Ve Ville Richter, konkrétně restauraci Piano Nobile, se podávalo menu ušité šéfkuchařem Petrem Hajným na míru pěti vínům z nabídky AdVivum, tři z nich byla z Maison Leroy (Meursault 1999, Puligny-Montrachet 1996, Meursault 1986), o aperitiv a doplněk prvního chodu se postaral brut od Billecart-Salmon, k dezertu pak podávala má oblíbená sherry, Cream Isabella od Valdespino (někdy zkuste, nádherná věc a cenově v pohodě dostupná, navíc otevřená v chladničce vydrží velmi dlouho s minimální změnou kvality). Šlo o další díl letošního pásma burgundských degustací a rozhodně velmi zajímavý večer (účastníci se navíc druží o něco víc než na začátku, takže už to není jen degustace, ale přátelské posezení se „starými známými“ a lidmi s podobným vinným postižením). Tak alespoň pár drobností, co mi zrovna teď leží v hlavě.

Leroy jsem tu opakovaně popisoval způsobem, jako bych se snažil vyprávět nějaký mýtus či legendu. Mnohá jejich vína na mne tak totiž působila. Samozřejmě už jsem pochopil, že i v tomto vinařství pracují jen lidé z masa a kůže, takže leckterá vína jsou vlastně dost „normální“ (bílý Corton Grand Cru 1998 mi ze všeho nejvíc připomínal Chardonnay z vinice Floriánky od Vyskočilových z Blatnice pod Svatým Antonínkem). Jenže procento vín, které zajiskří, dokonale sednou, omámí, nadchnou a zahrají na ty nejniternější emoce je prostě mnohem vyšší než u kteréhokoliv jiného vinařství, které jsem měl možnost ochutnávat. A klidně to ještě několikrát zopakuji, protože něco podobného už jsem tu určitě psal. Třeba někoho přesvědčím, aby časem risknul ochutnávku a přesvědčil se sám, zda plácám úplné nesmysly nebo na tom něco málo je.

Fascinuje mne, že vytáhnete z dvacet tři let staré lahve vesnické apelace ohnilý korek a pod ním se skrývá malý zázrak. Víno měděné barvy, vyzrálé až do oxidativních tónů sherry, neuvěřitelně bohaté a komplexní. Které se ve sklence stále mění, voní po všemožných destilátech a zákvasech na ně (nejsilněji hruškovice), v chuti je stále ještě vyvážené, harmonické, neuvěřitelně dlouhé. Jedete domů tramvají, svíráte v ruce prázdnou láhev a fetišisticky k ní čicháte. Okolí se na vás dívá divně, ale komu na tom záleží. Jsou to ty momenty, které velká vína (a tohle takové je, byť třeba ne „papírově“ dle apelace) umí poskytnout, které stojí za občasné „zbytečné utrácení“. Jen občasné, spíš výjimečně, aby si člověk moc nezvykl. A zůstalo mu něco na nájem či ošacení dětí.

Ve Ville Richter umí skvěle vařit a i snoubení s víny se jim hodně povedlo (zájemcům mohu poskytnout detaily, možná to někdy večer připíšu do poznámek). Výhled z restaurace a přilehlých prostor na Prahu stojí za všechny peníze. Tedy… tohle rčení je trošku přehnané. Jsem rád, že jsem jejich jídla mohl ochutnat v rámci této akce, byla opravdu skvělá a na tenhle večer budu rád vzpomínat. Ale sám si tam na večeři nezajdu, ať už to na mne působilo jakkoliv dobře. Jejich ceny vín a předražení u naprosto běžných i vzácnějších lahví je nestoudné a u některých položek až urážlivé. Nejsou v tom sami, ale podporovat se mi to nechce. Jeden z účastníků degustace přišel s teorií, že majitel ta vína vlastně ani nechce prodávat, šetří si je ve sklepě pro sebe. Ale když se náhodou někdo chytí, tak je z toho alespoň „pořádnej vejvar“. Lepší teorie mne nenapadá. Jasně, obrovské investice do celého toho podniku je nutno zaplatit. Ale tím, že odradí kupu lidí nesmyslnou cenovou politikou u vína (a že nejsem jediný, kdo má úplně stejný názor), se jim to nepovede. Za prostředí, špičkové jídlo a kvalitní servis rád nějakou to korunu vydám. Ale skoro osm stovek za jednoduché základní nebarikované Bordeaux s cenou v nákupu maximálně 130,- Kč ani omylem. Až budu mít někdy cestu kolem, spíš se vyvalím na přilehlé zídce, budu čučet na město pod sebou a objednám jedno malé pivo :o)