Ten večer v minulém týdnu takto promluvil u celkem patnácti vzorků pro publikum velmi různorodé, od lidí prostě se jen snažících nakupovat bioprodukty a taková i vína a na ochutnávky jinak prakticky nechodí, přes vinné nadšence až po návštěvníky, kteří si přišli ověřit (nebo dokázat někomu dalšímu), že bio víno = něco divného a vlastně nedobrého. A jak jsem to tak sledoval, každý si tam něco našel :o) Degustace měla nejen představit vína potenciálním zákazníkům, ale zároveň odpovědět Bio Zahradě na otázku, která by asi tak mělo smysl zařadit do sortimentu.
Na úvod mne trochu vylekala dvě rosé, Divý Ryšák 2008 od Richarda Stávka z Němčiček a Kékfrankos rosé 2008 Franze Weningera ze Soproně (Maďarsko). Obě vína znám, o Ryšákovi budu psát víc v reportu z návštěvy vinařství. Na téhle degustaci byla obě vína sice příjemná, jemně ovocitá ale taky hodně sevřená a znatelně jednodušší, než si je pamatuji. Jestli to bylo nedávným převozem či krátkou dobou otevření, netuším. Ryšák se každopádně hodně zlepšil po třech hodinách při dopíjení, i tak dával méně, než jsem zvyklý. Snad takto neutrpěla i další vína, která jsem do té doby neznal a hodnotil poprvé.
Řadu bílých vín zahájilo vinařstvi Wimmer-Czerny z Wagramu (Rakousko) s Grüner Veltliner Wagramterrassen Hefeabstich 2008, mladičkým a ještě dost „kvasnicovým“ veltlínem teprve na cestě, vínem krásně suchým, minerálním, lehoučkým a přitom dostatečně intenzivním, s trochou medovosti v chuti a lehkou kořenitou horčinou v závěru. Pěkné. Ale jejich Grüner Veltliner Fumberg 2008 zaujal ještě o pořádný kus víc, protože má všechno to co vzorek předtím, nic neztrácí a přidává na plnosti, výraznosti, má nádherné kyseliny, délku, mineralitu, působí až prachově (Bogdan Trojak strašně rád odkazuje na původ ve sprašových půdách, které jsou prý cítit… v jeho vlastním veltlínu rozhodně), je tam med a tóny pepře. Špičkový veltlín. Doma mám ještě jejich kousek ze starých keřů, ale s ním počkám minimálně do půlky podzimu. A pokud někdo podceňuje veltlín jako odrůdu, ať tenhle (nebo něco dobrého třeba z Wachau) vyzkouší, třeba se mu změní pohled a dá šanci i některým domácím, taky se tu občas zadaří :o)
Féherburgundi (Pinot Blanc) 2008 od Franze Weningera (opět původ v Soproni) je svěží, ovocitá, živá, hebká a krásně čistá podoba téhle odrůdy, při delším zkoumání s pár komplikovanějšími tóny v projevu, ale primárně trochu líbivější a univerzálně pitelné víno. Posloužilo jakožto jakýsi spojující prvek, tohle prostě nemůže urazit, před vínem vyvolávajícím emoce a dělícím účastníky na dvě skupiny. Masieri 2008 z Benátska (oblast Gambellara) je Garganega s Trebbianem ze sklepů vinaře jménem Angiolino Maule, jeho základní víno vyrobené v silně oxidativním stylu a nejvíce připomínající kousky třeba z Jury. Víno, u kterého okamžitě padlo „a to takhle má vypadat, není to vadné?“. Ano, ten první jablíčkový náraz může evokovat vadu a zabránit dalšímu zkoumání, někde naslepo na soutěži v ČR by tohle víno nemělo nejmenší šanci. Jenže když mu dáte prostor, nabízí další vrstvy a komplex nádherných subtilních aromat, perfektní komplikovanější čistou suchou chuť a délku. Ne, nemusí vám chutnat, možná je to opravdu pití pro „vinařské devianty“, ale mně to baví a mám podobná vína rád. Jura, suché sherry, tohle… ale není pro každého (tenhle obrat trochu zmršilo jedno domácí vinařství s dost předraženými víny, tady není limitujícím faktorem rozhodně cena). Pokud budete náhodou něco na veltlínu kupovat, zkuste Masieri přihodit, ty dvě stovky za pokus stojí. V nejhorším budete mít tu láhev doma pár týdnů a strašit s degustačním vzorkem návštěvy, o moc víc už vám to nezoxiduje a ještě se dobře pobavíte :o)
Zase na uklidnění přišel další dobře přijímaný vzorek, Ex Vero Legoth 2006 ze Štýrského vinařství Werlitsch (vinař jménem Ewald Tscheppe), biodynamická směs Chardonnay, Muškát žlutý, Rulandské bílé, Ryzlink vlašský, Semillon a Müller Thurgau s lehkým dotykem dřeva. Hodně příjemná a ovocně bohatá záležitost, efektní a líbivá, ale zároveň s dostatkem „složitějších“ vrstev na hraní. Chuť ovšem nabízí ještě víc, je neuvěřitelně lehká a pije se to samo, veze se na vlně čistého ovoce a příjemných kyselin s vlivem dřeva, jasný je projev delšího ležení na kvasnicích, je to vyvážené a velmi elegantní, minerální, to ovoce má takový „vzrušující“ projev. Nádherná směska. Jejich základní víno, ale sedí mi více než vyšší řady, kde se dřevem občas musím bojovat.
Další Štýrsko je opět cuvée, Weingut Sepp Muster a jejich Opok 2006, neboli původem z opukového podloží. Víno spojující Sauvignon Blanc, Morillon (= Chardonnay, ale někde se tenhle název používá i pro Pinot Noir) a Ryzlink Vlašský mne příliš nezaujalo, připomínalo mi nejvíce lehce přezrálý běžný vlašák, bylo to dost divné a s jablíčkovými oxidativními tóny, ale ne těmi hezkými, ale spíše do vady. I v chuti působilo vlastně jen suše, jednoduše a nalomeně. Stejně tak se asi nestanu fanouškem Tramínu 2008 od Vlastimila Chrástka z Bořetic (původ hroznů v trati Čtvrtě). Aromaticky to sice odrůdu nezapře (výraznější, nasládlá, liči, lehce bonbónovité, rozkládající se kytky), ale v chuti je to takové prostě jednoduše bílé, korektní pití, které mi vůbec nedává nic navíc.
I první červené bylo od Vlastimila Chrástka, Cuvée Cabernet Sauvignon + Cabernet Moravia 2007. Je trochu hutnější, ovoce tam je, i kořenitost a nějaký výběh zvířat v zoo (taková ta živočišnější aromatika), suché, trochu makového koláče, ovocitost, kyseliny, fajn délka. Slušné domácí červené, bezproblémově udělané a naprosto korektní. Ale necítím u toho ani náznak vzrušení. Tady bude rozhodovat cena (v e-shopu to ale zatím není), při nějaké nízké bych si to dovedl představit jako „jen tak červené“ pro rozlévání ne úplně vinně nadšeneckým návštěvám (či jako víno po skleničce v baru) a když se mi nechce přemýšlet a jen něco srkat, ale taková vína seženu pod stovku a to myslím tohle nebude.
Pod třech mírných zklamáních mi náladu zpravil nový objev na Moravě, navíc s mou odrůdou z nejoblíbenějších. Pinot Noir 2007 od Petra Kočaříka z Čejkovic je dost příjemným představitelem pinotu. Víno bledší a řidší barvy se prezentuje příjemnou čistou ovocnou vůni s náznaky kouře a lehkého nazrání, takový ten klasický chladnější typ pinotu. Ve sklenici se hodně rozvíjí a doma, z pořádného skla a v klidu, mi myslím nabídne spoustu zábavy. V chuti suché, čisté, ovocité, delší, skvěle pitelné. Moc pěkně udělané víno, má to svoje kouzlo a stojí za pozornost. Podobně jako odskok do Itálie v podobě Rosso di Caparsa 2008 od vinaře jménem Paolo Cianferoni z Toskánska, konkrétně Chianti. Je to výborně udělaná „základní“ Itálie, není nějak přezrálé a přestřelené a skvěle se pije. Mladě živě ovocité, suché, lehčí ale důrazné, nějaké tříslo, pěkně dlouhé a již nyní docela vyvážené. Za zkoušku stojí. A nejsem si teď úplně jist, ale mám dojem, že v tomto víně končí krom Sangiovese i nějaké bílé odrůdy. Ověřím. Bogdan Trojak udělal s vinařem fajn rozhovor o víně obecně a oblasti Chianti především, vyšlo to ve Vinařském obzoru a kopie je i na webu.
Kékfrankos 2005 z vinice Spern Steiner v Soproni, tedy opět od Franze Weningera, už docela znám. S jeho různými frankovkami jsem měl tu čest opakovaně a tahle patří mezi ty nejlepší z jeho vinařství v Maďarsku (pak má ještě část v Burgenlandu). Je to frankovka „velká“, aromatická, krásně ovocitá, vyzrálejší, komplikovanější, frankovka co si zaslouží pořádnou sklenici a klidný večer. Frankovka suchá a s její pěknou typickou kyselinou, nádhernou ovocitostí, výborně zapracovaným dřevem, již rozumně ohlazeným tříslem a dlouhou dochutí. Frankovka, bohužel, už poněkud drahá :o)
Zajímavou zkušeností bylo setkání s Pugnitello del Piaggione 2007 od vinařství Poggio al Gello z Toskánska. Víno ze staré a skoro zapomenuté odrůdy, která si své jméno přináší od tvaru hroznů, jež připomínají malou pěst. Velmi temná až neprůhledná barva a i ovoce ve vůni evokuje ty nejtmavší druhy. Vyzrálé hrozny a aromatika působící lehce fortifikovaným dojmem. Hodně jižní, kořenité až do sušené papriky. V chuti ovšem krásně suché a s dostatkem kyseliny, mohutné, drsnější, dlouhé. Povedené. Na závěr degustace ještě spláchnuto odrůdou Durello v šumivé podobě od vinařství Fongaro z Benátska, pěknými klasickými bublinami se zvláštní „šumivý celaskon“ aromatikou, lékárenskými tóny, ale lehkou suchou a nádherně strukturovanou a vyváženou chutí. Ale, upřímně, touhle dobou už jsem se těšil, až se vrhnu na přechutnání některých předchozích vzorků a do víru podegustačního povídání :o)
Moc pěkné to bylo a myslím, že každý si vybral. A pokud ne, tak snad i úplně největší „bio je nepitelné“ skeptiky přesvědčilo, že tahle vína nemusí být jen oxidativní podivnosti (nejlepší!), ale i nádherná, čistá a ovocitá vína. Možná navíc pravdivá, přirozená, věrohodná či jakékoliv adjektivum chcete použít, ale především dobrá a skvěle pitelná. A nevím jak vám, ale o to jde mně u vína především. A hodně mne zajímá, které kousky si Bio Zahrada nakonec do sortimentu vybere.
P.S. Zkolaboval mi blesk u foťáku, takže část fotek lahví vypadá děsivě. Příště si dám na baterky větší pozor :o)
