Když mi v neděli ráno P.J. volal, že je právě ideální biodynamická konstelace na sběr muškátu (podezřívám ho, že vhodná konstelace = ještě o chvilku déle, tak mi to sežerou vosy), musel jsem pomoc odmítnout. Druhá příležitost se naskytla hned včera. V plánu bylo sebrat pár hlav portugalu a polisovat muškát. Maloval jsem si, jak potom ještě dorazím na otevírací párty nového winebaru, ale přišel domů v jednu ráno, vzdal snahy dostat rudou barvu z prstů (kdo by tomu věřil, že i portugal takhle barví, i ten mošt byl překvapivě temný) a upadnul do postele. Když o tom tak přemýšlím, byl to vlastně po dlouhé době večer, kdy jsem nepil víno, jen ten čerstvý mošt. Nějak v deset večer jsem ještě volal domů, že nejspíš dorazím později. Žena mi odpověděl: „jen si pěkně lisuj a všechno vyzkoušej, třeba nám to pomůže s rozhodováním, jestli opravdu chceme domeček s vinicí“ :o) Naštěstí romantické představy mi zrovna tohle nenaruší, je mi jasné, že vinaření je práce a ne snadná. Ale stejně mi přijde úžasné, že mohu ve vedru posledního srpnového dne sbírat hrozny, přitom se dívat na panorama Prahy a vědět, že za dvacet minut cesty tramvají mohu být zase doma. A s tou vůni muškátu na oblečení (a lahví čerstvého moštu na stole) se usínalo skvěle.
Ta vinice je úplně „bio“, bez nějakých podezřelých postřiků (kdo by si tam taky nějaké cpal, když většinu vypije sám nebo s nejbližší rodinou a několika přáteli). Letos příroda přála kvalitě modrých hroznů o něco méně, což byl jeden z důvodů, proč se vše tak protáhlo. Prostě nešlo hrozen jen tak ustřihnout a dát ho do kbelíku, u každého se musel provést „bobulový výběr“. V lepším případě odstranit bobule napadané, v horším ponechat jen pár zdravě vypadajících. Dost úmorná práce, ale alespoň přitom máte klid na přemýšlení o všem možném. Třeba jak se vyhnout všudypřítomným vosám a sršním, kterým hrozny moc chutnají a sladká šťáva na vašich prstech taktéž. Poprvé v životě jsem viděl sršně-predátora v akci, kdy během sotva půl minuty zmasakroval a pozřel vosu. Jak z National Geographic, jen z půl metru naživo.
A hrozny se šlapaly (čistýma) nohama, vše lisovalo na zařízení domácí výroby a demižony pomalu ale jistě plnily. I ten moment, když vám hroznová šťáva prýští pod rukama, barví je a protéká do nádoby, má své kouzlo. P.J. vypadal, že má přeci jen raději pravidelné návštěvy vinice a ty různé práce během roku, než hektičtější sběr a finální fáze zpracování. Pro mne, z pohledu občasného návštěvníka, má samozřejmě kouzlo oboje. A hlavně muškát vypadá více než nadějně, portugal přes všechnu tu práci dost možná skončí všechen jako burčák. Ale i tak to odpoledne stálo za to. Doufám, že se vydaří více takových. I když je možné, podle toho co P.J. psal v článku Nejistá sezóna aneb vinařem v hlavním městě, že moc dalších návštěv téhle vinice nezažiju. Držím palce.
