V místě, kde Remelluri sídlí, má vinařství starobylou tradici, na svých webových stránkách se chlubí nekropolí uprostřed pozemků, muzeem a především úžasnými „lisy“ na hrozny tesanými ve skále. Moderní historii pak píše Jaime Rodríguez Salis zhruba čtyřicet let, ale navazuje na místní tradice a dokonce disponuje velmi starými původními keři, nejstarší prokázané výsadby jsou z roku 1876. Vinařství těží ze své polohy poblíž pohoří Sierra de Toloño v nejsevernější částí Rioja Alavesa, bílé hrozny navíc pocházejí z velmi chudých půd z vinic v nadmořské výšce přes 700m, kde jim jdou k duhu poměrně chladné noci. Remelluri samozřejmě vyrábí i výborná červená (začínají Reservou, pokračuje to Gran Reservou a končí „ultimátním“ výběrem Coleción Jaime Rodríguez), ale proslavilo se především díky bílému. Dvě odrůdy na něj, Moscatel a Garnacha Blanca, fermentují po studené maceraci v nerezu. Ostatní odrůdy jsou každá zvlášť kvašeny ve dřevě a následně 12-16 měsíců ve dřevě (z Francie, Allier; Rioja jinak spíše používá „kokosové“ sudy z USA) zrají, až poté se míchá finální směs, která se ještě nechává zhruba dva měsíce uležet před lahvováním. Často nechávají víno i poměrně dlouho na kvasnicích. V případě ročníku 2006 je výsledek prý lehce netypický, důvodem byla extrémně studená zima a naopak velmi horké a suché léto, které velmi urychlilo zrání (= v lepších ročnících by víno mělo být ještě vyváženější a elegantnější).
Co jsem očekával před otevřením lahve bylo mohutné bílé s přeci jen poněkud „jižní kyselinou“, či spíše jejím nedostatkem, hutné a alkoholické, nejspíš značně přejeté dřevem (= nikdy bych to naslepo nekoupil, tuhle láhev ale přinesl na návštěvu vinný nadšenec, který ji objevil přímo ve vinařství). Tento předsudek byl roztříštěn prvním přivoněním ke zlatavému moku se zelenými odlesky. Vůně exploduje nečekanou až citrusovou svěžestí a mineralitou. Teprve dalším vjemem je ovoce exotické a tropické, ale také trochu hrušky, k tomu perfektně dřevo a tóny kouře, zvláštní kyselejší „zeleninové“ vjemy a dotyk různých koření. Postupem času se víno mění, otevírají nové vrstvy a nuance, je tam toho neuvěřitelně moc. Ten pocit, kterým jsem z vůně měl, byl jako kdyby šlo o špičkový jižní Viognier (nějaké Condrieu) zpracovaný nadšencem do Chardonnay z Burgundska. Chuť vůbec nezaostává, víno působí plně ale i přes vysoký alkohol (14,5 %) skvěle pitelně, spíše než o nějaké hutnosti a přezrálosti je tu řeč o svěží kyselině a vyváženosti, nemluvě o perfektním pomalém a dlouhém odeznívání. Je to nádherné bílé, již nyní skvěle pitelné a s potenciálem dál nazrávat v lahvi.
Jeden z mých nejzajímavějších vinných zážitků s bílým vínem za hodně dlouho dobu tedy přišel, pro mne naprosto nečekaně, z Riojy. Vaše poslední vinné překvapení, které značně nabouralo nějaké, dlouhou dobu udržované, předsudky?
