Sarah’s Rosé 2007 je růžová frankovka v kabinetu. Pěkná barva, „slinosbíhavá“ svěží aromatika jasně předznamenávající kyseliny, červené ovoce, krémová „jogurtová“ linka, nijak nudné a dojem spíše do červeného vína. V chuti suché, kupa kyselin, výrazné a vyvážené, plnější příjemný styl rosé s delší dochutí. Povedený začátek a moc dobré pití (prý ideální s vodou na střik, vůbec míchání vína s vodou doporučuje Jara často… pro vznik lehkých letních pití i jako postup na odhalování vad).
Pinot Noir 2007 pak vyloženě nadchl. Tohle víno je odklonem od strategie výrazných bariků a vidělo jen velký 5000l sud, navíc dva roky starý. Barva je bezchybná. Vůně prezentuje tak nádhernou čistou linku červeného ovoce, jako se u našich červených vidí málokdy. Aromaticky to je hodně „burgundské“, svěže měkčeji ovocité a připomíná něco jako dost povedené Volnay. Chuť je suchá, svěží, perfektně strukturovaná. Sladčí ovoce, tříslo, živost, délka a úžasná čistota projevu. Zatím nijak komplikované, ve sklence se paradoxně spíše zavírá než otevírá (= je skvělé okamžitě jako čerstvé, ale jinak by mělo na lahvi nějaký rok zůstat). Po pravdě… takhle dobrý domácí pinot, v tomhle svěžím a dřevem nepřejetém stylu, už jsem hodně dlouho nepil. Cena patnáct stovek již nyní při vstupu na trh je samozřejmě příliš vysoká, srovnatelnou a lepší kvalitu dostanete i v předražených importech z Burgundska za zlomek, ale má marketingové opodstatnění. Bude předmětem sporů a debat. Budou díky ní o vinařství mluvit i ti, kteří to víno nikdy neochutnali. A jelikož víno vydrží zrát a ze sklepa bude mizet pomaleji, než kdyby stálo třetinu, ve výsledku se to nejspíš vyplatí. V to alespoň Jara Springer doufá a tímhle směrem jde úmyslně, u „rezerv“ navíc nenabízí slevy. A čím méně vína zbývá, tím více cena naskakuje.
Saint Laurent Craig’s Reserve 2006 má tmavší barvu s fialovým nádechem a výraznou, zralejší ovocnou divočejší vůni, tentokrát zase do „bordó“ stylu ovlivněného slušnou prací se sudem (ano, leckteré kousky z vinařství Stapleton-Springer působí poněkud „nemoravsky“). Je tam taky trochu nepříjemných těkavek (nijak moc, bylo u nich i mnohem hůř) a naopak docela fajn medicinálních tónů. V prázdné sklence po nějaké době sladší „bonbónové a dezertové“ aroma. V chuti plnější, výrazné, sladší ovoce, dost tříslovin i vlivu dřeva a ostřejší závěr. Slušné pití.
Roučí 2006 Reserve je směsí Pinot Noir a Svatovavřinecké v poměru 1:1. Barva je ok, tmavě višňová, a vůně příjemně sladčeji ovocitá, poněkud sevřená, jemnější a víno působí lehce, byť při delším míchání a vlivu vzduchu občas do nosu začpí alkohol. V chuti suché, působí docela vyváženě, dost znát alkohol a dřevo, ostřejší v závěru. Znát potenciál, objevují se komplikovanější a zajímavější složky, ale v současnosti hodně sevřené a nemá smysl otevírat (možná by pomohla nějaká delší dekantace). Měl jsem dříve doma a tenkrát nadchlo, podruhé na degustaci už méně. Nyní je to víno asi ve svém „hloupém“ období.
Pinot Noir 2006 ve výběru z hroznů nebyl přejet dubem a navazuje na ročník, co byl ve dřevě naopak komplet, a ze kterého mne víno opakovaně zklamalo (ostrý alkohol, výrazné těkavky, nepříjemná trpkost v závěru… i na soutěžích dost propadalo a Jara tvrdí, že teprve teď začíná být opravdu dobré… ale za 1499,- to testovat nebudu). Má řidší a nazrálejší barvu do terakoty na okraji. I vůně je znatelně nazrálá, vlastně působí starší než tři roky. Trochu živočišnější, trochu čajové výluhy. Docela fajn. V chuti suché, ale s dotykem sladkosti ovoce a alkoholu. Je to takové celé měkké sladce ovocité, s odbouranou kyselinou a bez dostatku svěžesti. Škoda, tenhle styl mi moc nesedí.
Druhá část ochutnávky probíhala v několika málo osobách a komorním duchu u stolečku v Showroomu Riedel (AdVivum), nad několika čerstvě otevřenými lahvemi.
Jako první přišel do skleniček Pinot Noir Modré Hory 2008, mladé víno určené na „běžné pití“. A takové skutečně je, mladé a živé, ovocité a příjemně odrůdové. Svěží, čisté, lehčí a krásně pitelné. Ano, tímhle směrem se dá jít :o)
Pokračuje se u Roučí 2007 (Pinot 50% a po 25% Svatovavřinecké a Modrý Portugal), vína zatím trochu rozháraného a jedoucího trochu jiným směrem než předchozí ročníky. Aromatika sladší, nakvašené ovoce, dost kyselin, svěžest, mladé višně, trocha čokolády a dostatečná délka. Zatím teprve na cestě, příznivcům klasického roučí bych rozhodně doporučil před nákupem nejdříve ochutnat.
Hodně zajímavý byl Saint Laurent Craig´s reserve 2007 (85% Vavřinec a zbytek Modrý Portugal), kde se zase pocitově dostávám někam do Itálie směrem ke Chianti. Ten styl aromatiky prostě dojem podobného místa původu navozuje a asi tomu pomáhá i hezká ostružinová linka. Je to nyní poněkdu sevřené a chce čas, ale bude myslím báječné víno. V chuti trochu živočišnější a teplejší, vyvážené a velmi pěkné.
A na závěr Svatovavřinecké 2006 Jane’s Jungle, víno divočejšího střihu (a taková je prý i vinice, bez ošetřování a to nejen chemického), ale zároveň podivně ujeté. Koření, perníčky rumové, ale zároveň i trochu oxidativní portské tóny a takové divné sklepní „bramborové“ aroma, které přechází i do chuti, jinak suché a svěží a docela dlouhé. Zvláštní věc, možná se mělo nejdříve pořádně rozdýchat, ale každopádně neoslovilo.
V nedávné době jsem chutnal ještě dvě další vína, z řady Annette Springer, konkrétně Modrý Portugal 2006 a Pinot Noir 2006. Obě vína se shodně vyznačují výraznými těkavkami a otravným alkoholem, neharmoničností, nudností a (i přes ten alkohol) řídkostí. I při ceně do 130,- Kč neobstojí a leckterá velkoprodukce do supermarketů je, minimálně technicky, lepší. A obrovskou smůlou pak je, že právě tahle levná vína budou tím, s čím se kupa lidí setká jako s prvním vínem od Stapleton & Springer. Protože je levné, od známé značky a mělo by být fajn pití. Jenže není. I položil jsem tedy dotaz, zda Jarovi nevadí taková vína pouštět na trh a dle mého si tak kazit jméno. Uznal, k mému překvapení, že opravdu ta vína nejsou nic moc (a na příkladu Pinot Noir Modré Hory 2008 hned předvedl, že umí produkovat i relativně levně a přesto velmi dobře), původně je prý ani lahvovat nechtěl, ale byl o ně zájem a tak je tedy prodal. Prý jich je jen málo a budou brzy pryč. Tak nevím, to se mi moc nelíbí…
Jara prohlašoval, že mu trochu vadí navážení se do jeho osoby, místo objektivního hodnocení vín. Že jsou okolo toho všeho zbytečné emoce a bylo by lepší tak nějak zpomalit životní styl a byl víc v klidu. Jenže ono s ním ne vždy jde tu osobu vinaře oddělit (a podle mne ani není správné, za víny jsou konkrétní místa původu a lidé a nevidět je tam degraduje samotné víno na něco mnohem blíže jakémukoliv jinému spotřebnímu zboží, kde kvalitní poctivé víno vidět nechci). Na úvod našeho prvního delšího osobního setkání (když nepočítám ty, kdy jsem ho jen sledoval z povzdáli na degustaci) mne spražil větou „bundičky a džínečky“, kterou odkazoval k prvnímu článku a komentářů u něj (tenkrát jsem byl fakt nas**** a napsal to dost tvrdě, ale tohle obvinění si od něj nezasloužil, protože o jeho oděvu v článku nemluvil), který jsem o nich napsal. Jako by nikdy nečetl žádný další (a že četl a já jich napsal docela dost, jejich vína zkouším poměrně pravidelně) a pamatoval si jen tenhle jeden, mi vysvětlil, že mne někdy musí vzít do vinice a vysvětlit mi (ač nevyřčeno, tak v tom jasně bylo „teoretikovi z Prahy co v životě neviděl vinici“), jak se to má s tou vyzrálostí hroznů, respektive stopek (pamatoval si z článku poznámku o nevyzrálých travnatých tónech, která opět nebyla má a pouze popisovala, jak dopadla stížnost jednoho z účastníků degustace). Přistoupil jsem na tuhle hru a když chtěl hrát tvrdě, tak později bez okolků vybalil vše, co se mi na vinařství Stapleton-Springer či konkrétních vínech nelíbí a co považuji za problém. Horší už to totiž být nemohlo, za hovado co ho nesnáší už jsem byl i tak :o) Nezmlátil mne, podal ruku, potykal si a diskuse s ním přinesla několik podnětných hodin nad víny.
O čem třeba mluvil? Popisoval, jak jeho jasnou nevýhodou jsou mladé vinice, ze kterých ta nejlepší vína vzniknout teprve u další vinařské generace (jeho dcera nyní složila sommeliérské zkoušky a dost možná bude pokračovat v otcových šlépějích). O tom, jak dříve vína filtroval a nyní pochopil, že to byla obrovská chyba a vína tím připravil o část charakteru (dobře to prý bylo vidět na ročníku 2005, kde je část bez filtrace a část s filtrací). Jak mu nevadí sediment ve víně a rád si ho ve sklence rozmíchá a doufá, že zákazníci pochopí, že to není nic špatného a přirozená součást vína. Mluvil o tom, jak jsou současné klony vinné révy „zprzněné“ oproti těm historickým, musí se uměle redukovat množství hroznů a to se na kvalitě podepíše, ideální je stav s přirozeným malým výnosem. Že přechází na komplet bio (od ročníku 2007) a mošty kvasí samy jen přirozenými kvasinkami z vinice (a sklepa, nutno dodat). Jak se mu líbí specializace na nějaký typ vín a ne dělat všechno možné a že oni tedy budou dělat jen málo vín a hlavně Pinot určený na delší ležení a nesnažit se mít zbytečně široký sortiment. Mluvil o nových výsadbách volených na míru podloží, o ročníku 2005 a použití sudů, ve kterých ležela vína rok předtím burgundská od Leroy (která jsou ale „pitelnější“ díky o dvě procenta nižšímu alkoholu). Byla to příjemná, přirozená a moc fajn prezentace.
A další témata? Řeč se vedla o sporném nakvášení a ležení v plastu (které zrovna mnozí biodynamici považují za nepřijatelné), na kterém nevidí nic špatného a dokonce si myslí, že v některých ohledech je plast vhodnější než nerez. O tom, že chce drasticky osekat dřevo na minimum (odstranit úplně) a dělat vína velmi lehká (padlo dokonce pod 12% alkoholu i v červených) na dlouhé pití. Taková, která neunaví. Na webu má docela zajímavý zápisek na téma posledních čtyřech ročníků (tj. těch, které již dělal pro rozdělení vinařství Springer sám), stojí za přečtení.
Na té první degustaci, které jsem se zúčastnil, mluvil Jara Springer o tom, jak ve svém elitním cuvée Roučí (což je ostatně starý název pro Pinot Noir) postupně omezí další odrůdy a nechá jej jako co nejčistší Pinot. Postupně se tahle směska měnila a v ročníku 2006 je tam pinotu už jen půlka, v roce 2007 totéž a navíc se přidává další odrůda a mizí sud. I tohle byl jeden z bodů sporu v diskusi. Chápu, že jedna odrůda se bude projevovat pokaždé trochu jinak, vzhledem k ročníku. Ale přijde mi zvláštní, pokud se víno, které jej opravdu proslavilo a zákazník si zvykl na určitý styl, takhle zásadně bez varování mění. Vinař na to má samozřejmě právo, nikdo mu nemůže nakazovat, jak to dělat. Jara v tom problém nevidí, považuje tyhle změny v každém roce za přirozený vývoj. Pro mne je to poněkud nedůvěryhodný postup a pokud je navíc spojen s prohlášením, že tak jakoby „prozřel“, uvědomil si to dřívější zbytečné barikování a moc vysoké přívlastky a alkoholy a nyní chce vína dělat ideálně bez sudu a velmi lehká, tak i poněkud shazuje ty dřívější produkty, o kterých v době jejich prodeje (a některá jsou stále v nabídce) mluvil jako o téměř bezchybné špičce. Jasně, lidé se mění, jen tady mi trochu přijde, že zákazník nemusí úplně tušit, na čem že jako je. Jak to cítíte vy?
Nejen při té prezentaci, ale i při dalších dotazech jsem se tak trochu nemohl ubránit pocitu, že Jara je výborný obchodník a prostě nám říká přesně to, co vinní nadšenci (a ostatně i profesionálové z restaurací) slyší nejraději. Ne že by to, co nám říká, taky skutečně nedělal, jen… tak nějak mi přijde, že se to celé děje proto, že zrovna tenhle přístup je dnes IN, oblíbený a prodává, spíše než z nějakého zásadního vnitřního přesvědčení a vášně, která obvykle čiší z jiných bio(dynamických) vinařů. Ale to je můj pocit a jiní to mohou mít úplně jinak. A víno, obzvláště ta „velká“, vína co nejsou určena na běžnou spotřebu a pití jen tak, jsou o pocitech. O tom, co máte s těmi víny spojeno, jaké dojmy a vzpomínky vyvolává. Rád přijedu do Bořetic, budu doufat ve vlídné (i po tomhle dnešním zápisku) přijetí a pokusím se s víny Stapleton-Springer spojit i procházky ve vinicích a debatu nad mladými víny u sudů a ve sklepích. Třeba mi to pomůže a zbavím se toho pocitu „obchodu převažujícího nad vášní“…
