Nebudu tu zabíhat do nějakých zásadních detailů, ty si spíš nechám na dobu pozdější a recenze jednotlivých vín s popisy vinařství, ale pár drobných (snad) zajímavostí a faktů si neodpustím. Plocha vinic na Novém Zélandu prudce stoupá, nyní je to asi 30.000ha a jedná se o trojnásobek plochy před deseti lety. To není o moc víc než ČR, která má produkční potenciál někde u 20.000ha (a s NZ máme společného více, dříve se tam totiž masově pěstoval Muller-Thurgau a připravoval jako buď tenké a řídké víno, nebo naopak s ponechaným zbytkovým cukrem, v obou případech na objem a ne kvalitu). Ale kde nebudeme nikdy konkurovat je export, na Zélandu dramaticky roste a začíná se, vyjádřeno penězi, blížit miliardě dolarů (1 NZD = 13 Kč, pro srovnání Francie vyveze za zhruba 8 – 9 miliard €). Ročně mohou sklidit až 400,000 tun hroznů, v ročníku 2009 to bylo 285 tisíc tun. Celých 57% produkce NZ je jedna odrůda z jedné jediné oblasti – Sauvignon blanc z Marlborough. Nestoupá jen rozloha vinic a objem exportu, ale i domácí spotřeba vína, a z pivního národa se (opět, již dříve tam byla spotřeba slušná, ale postupně spadla) stává vinný. Z méně než devíti litrů na osobu a rok před deseti lety se stalo v roce 2002 litrů devatenáct a číslo dále (ale pomaleji) stoupá. I tohle s nimi máme společné a spotřeba na hlavu se tolik neliší. Země je také asi nejviditelnějším propagátorem screw-cap (šroubového) uzávěru, prakticky se nesetkáte s ničím jiným a vinaři z NZ nyní již mají problém svá vína na trh dobře umístit, pokud jdou cestou třeba pravého korku. Screw-cap se od nich prostě očekává.
Pinot, stejně jako další červené odrůdy ze strachu kvůli chladnému počasí, se na NZ dříve moc nepěstoval. Obrat přišel až v sedmdesátých letech minulého století. Ze začátku to zrovna dobře nevycházelo, mimo jiné proto, že z Burgundska se do země povedlo omylem dovézt spíše Gamay než Pinot. Chyba byla odhalena a od té doby už jsou to jen samá pozitiva a životní jistoty, plocha Pinotu utěšeně stoupá (před deseti lety pětka ve výsadbách, nyní jasná dvojka) :o) Nejvíce se rozjel v oblasti Canterbury, následovala Martinborough a Central Otago. Jede i Waitaki mezi Canterbury a Central Otago. Marlborough nabízí hromady skvělého pinotu, především v části Wairau Valley, ve slepých srovnáních dopadá dobře, ale částečně je to tím, že tradiční špičky ostatních regionů do soutěží ani nejdou a vůbec se blbě shání. Vína z jednotlivých regionů se samozřejmě podstatně liší, Central Otago bude (díky více slunečním dnům, intenzivnímu UV záření a tak) mnohem temnější, hutnější a ovocitější než ostatní. Je to nejjižnější vinařská oblast na světě, což znamená, že je tam občas i děsivá kosa :o) Martinborough proti tomu nabídne vína jemněji strukturovaná a elegantnější, ale je to oblast vystavená chladným větrům z jihu, vína se mezi ročníky nejvíce liší a jsou mnohem méně vypočitatelná než jinde. Marlborough (třešně, maliny, kouř, kořenitost) je někde mezi tím, ale zároveň je odsud nejvíce „běžných“ spotřebních vín a celkově největší výsadba této odrůdy.
Ale teď už k degustovaným vínům. Chutnalo se ze sklenic Riedel a vždy naslepo (pro ostatní, já bohužel věděl, co piju), láhev byla odhalena až po tichém přechutnání na zapsání poznámek a následné diskusi, mimo jiné i na téma „je to Zéland nebo ne a proč asi“ :o) Část vín byla zakoupena v zahraničí (Vinexus), něco v obchodech Marks & Spencer a Tescu, dva vzorky pocházejí od Kupmeto.cz a jeden z vinotteka.cz. Na zavínění Bluff Hill a Brut Rosé Pinot Noir & Chardonnay, šumivé víno z řetězce M&S (Velká Británie je jedním z největších importérů vín z NZ a právě v jejich podnicích v ČR jich můžete několik najít za přijatelné ceny). Na první dojem výrazné, naprosto klasické kvašení v lahvi, ovocité, svěží, trochu ostřejší a decentně toastové. V chuti suché, hodně perlí, lehčí, svěží, dost kyselin, docela vyvážené jednodušší bubliny. Ale velká a na bubliny nevhodná sklenice (v kombinaci s relativně malým vzorkem, bylo nás hodně) způsobila, že víno hodně rychle odešlo a rozložilo se, čímž mnohé zklamalo. Za dvě stovky bych se ho ovšem nebál. Docela úspěch slavil Pinot Noir 2007 (oblast Marlborough) z řady Tesco Selection, dost příjemné pití. Méně hluboká rubínová barva, výrazné příjemné pinotové aroma, trochu kouře, fajn ovocitost, možná trochu ostřejší. V chuti suché, vyvážené, sladší ovoce, trochu tříslovin a decentní náznak hořčiny. Dobře pitelné, nekomplikované, možná trochu „technologické“, ale přesto bych si klidně další láhev dal. Psal jsem o starším ročníku.
Třetím vzorek byl Pinot Noir Selection 2008 (Hawkes Bay) vinařství Sileni Cellar, „jídelní“ víno určené k rychlé spotřebě nebo uskladnění po dobu 3 až 5 let. Vinařství je mladý projekt bývalého vědce z farmaceutického průmyslu, ale na vinaření si našel odborníky :o) Jméno vychází z řecké mytologie, fauna jménem Silenus najdete často po boku Dionýsa (Bacchuse), boha plodností a vína. Ve vůni jednodušší, ovocité, jemné, lehká redukce a „zaprděnost“ (jedna z nevýhod a častých problémů screw-capu, sice jsme se zbavili korkové pachuti, ale zase přišlo tohle) a přímé. V chuti pěkně suché, hladké a ovocité, ale s trochu ostřejším závěrem, dochuť delší. Po pořádném rozdýchání líbivější a jednoduše pitelné. Následuje jej první ze vzorků mimo téma degustace, Baron Kirmann a Pinot Noir 2007 Oberer Altenberg, tedy Alsasko, ale trochu netypicky na sudu a navíc z podniku, který jede poměrně přírodní cestou. Ovocité, trochu nepřirozené, sevřené, jednodušší, těkavky a k tomu jemně pachuť po korku (aneb „když nevíme co s tím a aroma je divné, obviníme korek“). V chuti suché, svěží, ovocité, trpčí, chladnější typ pinotu, korektní dochuť. Nejspíš ve své „dementní“ fázi a chtělo by ležet, ale mám obavu, že zároveň nebylo úplně v kondici.
Jako další šel do sklenek Pinot Noir 2007 (oblast Wairau v Marlborough) vinařství Matua. To vzniko v sedmdesátých letech a momentálně slaví slušné úspěchy, sběr hroznů vždy ruční, pouze jemné lisování hroznů a žádné příliš supermoderní hrátky. Pěkná nijak hluboká barva, ovocité, kouřovější, dost typická kořenitost Marlborough, a velmi pěkná čistá třešňová linka. I v chuti čisté, suché, vyvážené, trochu zlobí alkohol a drsnější (tříslo, pálivost) konec, ale i přesto dobře udělaný, chutný Pinot. Následoval Pinot Noir 2006 (Marlborough) od jednoho ze slavnějších podniků – Kauri Bay. Stojí za ním vinař jménem Steve Bird, který se již udělal jméno v Morton Estate a Thornbury Wines, hrozny navíc nepocházejí z nějaké obrovské oblasti, ale jedná se o „single vineyard“ víno z polohy jménem Old School House, což nám tady přijde jako něco úplně normálního, ale v novém světě jde spíše o výjimečnou záležitost. Barva je tentokrát o něco hlubší. Vůně elegantní, s vyzrálým hutnějším ovocem a znatelným zráním na lahvi, komplikovanější styl, pocitově si znamenám „moderní Burgundsko potkává nový svět“. Při delším točení a vlivu vzduchu lehce těkavky. V chuti suché, čisté, krásně vyvážené, bezchybná harmonická chuť a fajn dochuť, moc pěkná již uhlazenější ovocitost, dost efektní pití.
Druhou šestici zahajuje Pinot Noir Premium Range 2006 vinařství Saint Clair proslaveném spíše Sauvignonem a díky oblíbené (nižší) řadě vín Vicar’s Choice. Hrozno původem z keřů ve Wairau Valley v Marlborough, pět dní studené macerace, fermentace kombinací přirozených a dodaných kvasinek (= v podstatě tedy jen ty kulturní, ale marketingově lépe zabaleno), pravidelné ponořování matolinového klobouku a zrání v mixu použitých i nových bariků z Francie, kde proběhla i malolaktická fermentace. Ve vůni nejdříve přímočařejší ovocitost, přidává se kouř a opět ta klasická kořenitost, trochu zlobí alkohol (ukázalo se, že otevřenější velká Riedel Sommeliers sklenka je často vhodnější, protože byl ve vůni méně znát alkohol a mnohem více jemnější tóny), ale v zásadě příjemné a s fajn prací se dřevem. V chuti suché, výraznější ovoce i tříslo, delší dochuť. Hutnější, opět trochu zlobí alkohol (ostrost ke konci) a objevují se nazrálé tóny ve stylu „ovocný čaj“. Vůbec ne špatné, ale nějak víc nezasáhlo. A jako další odskok následoval opět nákup v M&S a Pinot Noir 2007 z… Tasmánie :o) Austrálie se Pinotem nějak zvlášť neproslavila, ale právě tenhle z jejích ostrovů v něm má slušné jméno. Mají na něm dokonce celé oficiální pinotové sdružení se členy z ministerstva zemědělství a vinaři koordinujícími společný postup. A prý skvělý a oceňovaný pinot tam dělá emigrant z Čech, Josef Chromý, respektive jeho potomci. Tohle je ale levný supermarketový kousek, který pro řetězec připravuje velká místní vinařská skupina (pod kterou ovšem původní podnik pana Chromého nyní spadá). Ve vůni primárně přímě třešňově ovocité, lehce techno a umělé, ale v zásadě ok. Suché, dost kyseliny, znovu přímě čistě ovocité, nijak komplikované ale veskrze příjemně pitelné, ani délka neurazí. Dobře udělaný „poloprůmyslový“ Pinot do supermarketu a za 150,- mi tahle zkušenost nevadí.
Pokračujeme „archivnějším“ vzorkem Pinot Noir 2005 podniku Burnt Spur, což je zároveň jméno vinice v Martinborough, ze které hrozny pocházejí (vinice mladé, tohle byl teprve třetí sběr a do plné kvalitní produktivity měla vinice najet loni). Ruční sběr, pečlivé třídění hroznů i ruční potápění matolinového klobouku, minimální přečerpávání a zrání deset měsíců v dubu z Francie. Barvou temnější, ve vůní výrazné, ovocité ale s již znatelným vyzráváním na lahvi, opět lehounce těkavky, postupem času komplikovanější a velmi zajímavé. Vyzrávání vína je tak nějak úplně jiné než pod korkem. Ne nutně lepší nebo horší, ale jiné. V chuti pěkně suché, hodně kyselin, výrazné a zralejší, komplikovanější. Víno na delší zkoumání v klidu a počtu celé jedné lahve, na degustaci se příliš rychle mění. A pro srovnání následuje další odskok do jiné země a Pinot Noir Reserva Especial 2007 vinařství Tabali s hrozny z Valle de Limarí, nejsevernější části Chile, kde se pěstuje víno. Ruční sběr hroznů z těch nejlepších poloh a zrání v baricích z Francie. Temnější lehce nafialovělá barva. Hutnější vůně, zvláštní, trochu sladce portské a lískové oříšky, jakoby oxidativní, ale ne vyloženě zoxidované, možná spíš připečené cestou lodí do Evropy :o) I v chuti hutnější, plné, sladce hutně ovocité a přitom i trochu zelenějších travnatých tónů, tříslo a alkohol, drsnější závěr. Zajímavé.
Poslední dvojici zahajuje Pinot Noir 2007 z Marlborough od vinařství Nautilus. Nadšencům do pinotu bych doporučil jejich web, je to dobrá ukázka toho, jak se dneska v novém světě na tuhle odrůdu jede. Pečlivý výběr poloh, sběr v průběhu mnoha dní jen nejlépe vyzrálých částí, volba klonů přesně na míru (5 a 6 z Pommardu, 114, 115, 667 a 777 z Dijonu), několik dní studené macerace, francouzské bariky… je to věda a ne jen terroir :o) Hlubší barva a ve vůni výrazné, ovocné, bohatší, hutnější, krásná třešňovo-malinová linka s kouřem a sudem. V chuti suché, opět výrazné a ovocité s dostatkem kyseliny, delší dochuť, mohutnost a trochu rána alkoholu. Koncentrované, se dřevem, moderní a velmi efektní. Dost se snaží, působí poctivě, ale je to trochu moc „nabušené“ a postrádá eleganci, je to jiný směr než jsem si oblíbil. Ve velké Grand Cru sklence dostává aromatika druhou šanci, je vrstevnatější a komplikovanější, více znát kyseliny. Hmm… druhou láhev a celou v klidu by to chtělo. Ale to už přichází vzorek poslední, Pinot Noir 2007 vinařství Auntsfield, prvního podniku v oblasti Marlborough. Původní vinice vznikla v roce 1873 a dávala skvělá vína po desítky let. A dnes? Víno hluboké barvy, vůně nazrálejší (ale trochu divným způsobem, těžko popsat), ovocitost, kořenitě květinová ostřejší linka, kouř, sušené uzené ovoce. V chuti suché, vyvážené, koncentrované a bohaté, dost moderní, dlouhé a s rušivým alkoholem. Efektní stylová moderna, pro mne ale nenabídla nic moc navíc. Dopíjel jsem druhý den trochu podchlazené, kdy alkohol rozhodně tolik nerušil a ovoce mnohem více vyniklo, ale stále šlo o poněkud… únavné pití.
U vín z nového světa často čekám kostnaté modelky maskované drahými nařasenými šaty a spoustou make-upu, vína s explozivním aromatem ovoce z dlouhé studené macerace přezrálých hroznů, s hromadou dřeva a tak podobně, na první pohled docela lákavé, ale uvnitř často prázdné a jako celek uměle někam natlačené. Nový Zéland tak nevypadá a prakticky všechna vína byla doma v klidu nejen bezproblémově pitelná, ale nejspíš by mne i docela bavila, byť i ceny tomu odpovídají. Degustace obecně trpí často syndromem „zbytečného hledání nedostatků“. Vína, která by si skoro každý z účastníků jinak po lahvi veskrze užil a strávil s nimi pěkný večer, jsou pitvána a rozebírána a jakoby se na nich hledalo především to, čím nejsou ideální, co je na nich horšího oproti předchozímu vzorku / ideálu odrůdy / čemukoliv jinému, spíše než to, čím jsou právě ona zajímavá. U Zélandu jsem se nadchnul do představy, že najdu novou „zemi zaslíbenou“, a ochutnávku svolával se snad až příliš velkým nadšením, takže mi tentokrát ta tendence hledat chyby přišla silnější než jindy. A na poznámkách je to asi poznat. Každopádně šlo o hodně zajímavou zkušenost a jsem za ni rád.
P.S. Opět publikuji naschvál ve stejný den jako P.J. Ne že by se kdokoliv z nás snažil opisovat, ale znáte to… k podvědomé snaze ty poznámky nějak sladit, aby to nevypadalo úplně blbě, jak se různí lidé hodně liší, by mohlo dojít. Takové to hlodání v hlavě, že je třeba radikálnější popis „zjemnit“, pokud už je někde jiný popis mírnější, tu prostě je. Takže si můžete přečíst i druhý pohled od beznadějného burgundofila na O Víně :o) Mapa vinných oblastí na Novém Zélandu, kterou najdete v úvodu článku, pochází z www.nicks.com.au.
