Vulkanický mrtvý muž a ročníkové šampaňské

Bublinky! Pro začátek opět zopakuji, že je mám strašně rád a považuji za skvělé pití k mnoha jídlům, nejen specialitu pro oslavy. V nedávné době jsem vypil dvě lahve, které si zaslouží pozornost, každá z úplně odlišných důvodů. První přichází na řadu Itálie. Vína z téhle země mi tak nějak unikají, těžko mne vyloženě nadchnou, ale jejich bubliny to dokáží poměrně často. Ve sklenkách skončilo Omomorto 2006 z vinařství Menti, šumivé víno pocházející z oblasti Lessini, ze svahu vulkanickou půdou, stoprocentně postavené na odrůdě Durella. Vinařství jako takové připravuje především vína ze starých keřů Garganegy v DOC Gambellara (letos povýšeno, pro jejich Classico suchá vína i sladké Recioto, na DOCG), těchto bublin vyrábí sotva 4000 lahví. I celkově jde spíše o malý podnik, hospodaří na přibližně 7.5ha. Bublinky jsou zajímavé především místem původu a odrůdou (tuhle kombinaci jsem pil jen jednou, nedávno na degustaci), navíc tam je ale dost lákavý ten název – mrtvý muž – v kombinaci s vulkanickou půdou a krásně jednoduchou černou vinětou. Takové temné to je, navozuje očekávání něčeho tajemného a zasmušilého. Víno je vyrobeno metodou charmat, druhotné kvašení tedy probíhá v nerezovém tanku a ne v lahvi. Jaký je obsah lahve?

Po nalití víno výrazně zašumí, následné perlení má spíše trochu větší bubliny a jejich množství i délka je tak nějak normální. Ve vůni svěží, trochu medu, snad lehce mineralita, sle spíše jednoduché, čisté a obyčejné. A taková je vlastně i chuť. Suchá, lehká (tak lehká, až bych se odvážil použít i negativnější termín „řídká“), svěží, s pěknou kyselinou a běžnou dochutí, snad s jemnou a ne nepříjemnou horčinou v závěru. Očekávání byla větší, tohle jsou prostě úplně normální bublinky a čistě připravené bubliny bez něčeho navíc, krom zajímavého místa původu a elegantní ambaláže. Není na tom nic špatně, ale zároveň to není nic, co bych si pamatoval a chtěl vyhledat znovu. Tak nějak si pod Mrtvý muž i nadále vybavím především můj oblíbený film s báječným hudebním doprovodem…

 
Druhé víno je naopak profláklé až hamba, jedná se o jeden z nejznámějších domů v Champagne, Piper-Heidsieck, a jejich ročníkový Brut 2000. Za stylem domu stojí sklepmistr Régis Camus, dvakrát (2004 a 2007) Vinař roku na International Wine Challenge v Londýně, a ten styl je „nezaměnitelný“ (= když Piper pijete, tak si říkáte, že tohle si nejde splést; realita ve slepé ochutnávce by nejspíš byla jiná, ale ten pocit to prostě vyvolává a to i u jejich základního neročníkového vína). Piper-Heidsieck nakupuje hrozny od téměř dvou stovek pěstitelů a vinifikuje každou odrůdu a oblast (či speciální malá cru) zvlášť. Na webu mají i docela pěkná videa k celému procesu výroby. Ročníková vína nedělají zrovna moc často a pokud ano, už rozhodně stojí za pozornost. Ve sklepích leží minimálně pět let a na trh přicházejí s pěknou černou vinětou. Ročník 2000 se jim vydařil – na body je to 93 od Wine Spectatoru, zlatá na Mondial de Bruxelles 2007 a International Wine Challenge 2007 v Londýně. Získal zlato a první místo v testu šampaňských britského vydání Decanteru a tenhle úspěch zopakoval, po odhalení totožnosti lahve k velkému překvapení některých účastníků komise, i v českém Decanteru (blahé paměti, bohužel). Takže jsem se moc těšil, to je jasné :o)

Už po nalití zaujme vyloženě nádhernou barvou tmavého leštěného zlata a perfektním dlouhým perlením maličkých bublinek. Aromatika je hodně výrazná, intenzivní. Svěží, s jejich typickou dominancí toastového aromatu. Je tam chleba s medem, karamel, citrusy a další exotické ovoce, trocha netradiční vůně zázvoru. Toho dřevěného opečeného aromatu tak nějak „moc“, ale přitom nevadí, necpe se nějak vulgárně, celek je elegantní, svůdný, úžasný. Působí trochu jako špičkové barikované Chardonnay dlouhou dobu na kvasnicích, jako zajímavé ne úplně typické Burgundsko v bílé. Hodně by mne zajímalo, jak by tohle víno vypadalo druhý den, jenže… komu láhev Champagne takhle vydrží? :o) (Tahle lepší se do druhého dne umí otevřít do neuvěřitelných dalších rozměrů, viděl jsem opakovaně prestižní cuvée na degustaci kvůli tomu i dekantovat; ale doma to, kdo ví proč, zkoušel jen jednou a to navíc, ke vší mé smůle, bylo víno s vadou). V chuti je tohle víno suché, krásně řízné, působí plně až opulentně, ale zároveň svěže a vzletně (alkoholu to má 12%, stejně jako předchozí Itálie). Ovocité, citrusové, dlouhé a dokonale vyvážené. Nádherné bubliny! Jsem si jist, že nesednou úplně každému, hlavně kvůli tomu opravdu dominantnímu toastovému aroma. Ale pokud máte v rozpočtu asi 1200,- na láhev Champagne, tak ji buď investuje do zajímavých cuvée menší domů, nebo do něčeho jako je tohle :o)

A na závěr si nedopustím ještě jedny bubliny. Před nedávnem jsem totiž otevřel též Bohemia Sekt Blanc de Noirs Brut, tak trochu doufaje, že bude lepší než jejich běžné bubliny. A byl upřímně zklamán. Jak neustále dělám „advokáta“ jejich Prestige Brut, tak tohle je vyloženě nudné nezajímavé pití. Neutrální kyselé bubliny, bez výrazu a (doufejme jen v případě mé lahve) s lehkou nečistotou ve vůni i dochuti. Podprůměrný sekt, které bych si dovolil tvrdit bude ve slepém srovnání poražen skoro jakýmkoliv levným proseccem z italské sámošky. Co ovšem s tímhle sektem funguje, a bohémka asi ví, proč to doporučuje, je koktejl „mimóza“. Prostě ty bubliny slijete 1:1 s pomerančovým džusem. Doporučují fresh vymačkaný (osobně bych si ho tím nekazil a pil jen tak), tohle ale v klidu spojte i s nějakým z krabice :o) Touhle kombinací vznikne dost fajn aperitiv. A to je k dnešnímu bublajícímu úterku vše…