Život vinného nadšence provázen jest objevy i zklamáními. Tu je milovník rudého či zlatě se lesknoucího moku přitahován k lahvi prachem pokryté, jindy zase sliny sbíhají se u vína nevinného, mladičkého a sotva sklepy opustivšího. A jak přivyknuv jest vůni zatuchlin ze sklepů vlhkých, tak zvláštní oblibu nachází v knihách starších než on sám. A tak, aby rozpočet rodinný trpěl více než záhodno, utratí tu korunu a tu dvě za stránky zažloutlé a zašlé časy dokumentující, někdy i v jazyce cizím napsané a těžko srozumitelné. Asi stejně jako řádky výše, takže toho nechám :o) V zásadě jde o to, že v pátek jsem vyhodil obludně moc peněz za šest starých francouzských atlasů různých vinných oblastí. Vydavatelem je Louis Larmat a Atlas de France vinicole vycházel, za přímé podpory a s předmluvami vedoucích oborových organizací, často okolo válečných let či přímo za druhé světové, a obsahuje tehdejší apelační předpisy a definice. Část textů, právě ty různé proslovy důležitých osob a základní popisy oblastí, občas je, světe div se, i v angličtině a němčině, případně italštině. Některé výtisky jsou číslované a připravované pro konkrétní vinařské podniky. Ale především to vše má formát větší než A3, hromadu detailních map, kreseb, fotografií a samozřejmě i psaných informací. Vonní takovou tou starobou plnou prachu, štípe do nosu a v těchto zasmušilých podzimních dnech láká k tichému studování se sklenkou vína.
V atlasech, které jsou tvořeny většinou volně poskládanými listy a archy, objevuji všemožné poklady. Pod názvem Coteaux de la Loire se skrývá celá zásadní část údolí Loiry, s dnes velmi slavnými apelacemi Sancerre či Pouilly-Fumé. V mapách Champagne jsou jednotlivé vesnice vykresleny až na úroveň jednotlivých vinic a na vloženém listu jsou statistiky počtu expedovaných lahví v rámci Francie i mimo ni od roku 1844 do 1942. U Bordeaux je tak nějak… málo změn :o) Nákresy slavných 1er Cru Classée château jako by z oka vypadly dnešním fotografiím, jen v tom seznamu zatím chybí Mouton Rothschild. Snad jen je tu věnována větší pozornost „polozapomenutým“ částem Bordeaux, protože dnes si pod tímhle jménem většina představí jen tu jeho nejslavnější část se všemi těmi klasifikovanými „cru classée“… rozhodně to svůj ekonomický záměr splnilo. Opravdový nadšenec se v atlase Burgundska může ponořit do dekretů ze třicátých let definujících pravidla jednotlivých Grand Cru vinic či cru Beaujolais a srovnávat, jestli mají dnes uváděnu stejnou plochu jako tenkrát. Zima bude dlouhá…
Při prolézání map jsem si vzpomněl na poznámky k vínu, které padlo na nedávné ochutnávce Pinot 2004. Když domácí vína tohoto ročníku došla, sahl jsem do zásob a vylovil jeden z nedávných aukčních úspěchů, Château Soutard 1988 (St. Émilion Grand Cru). Přišlo mne na 16€, takže cena leckterých mladých elitních vín z našich vinic a nebyl to vyloženě odskok do cenově jiné dimenze. Parker jej ještě nedávno označoval za „jedno z nejlépe střežených tajemství St. Émilionu“, víno unikající pozornosti a přitom skvělé. Jenže když o něčem Parker napíše, rozhodně to tajemstvím být přestává. Soutard ročně vyrábí prvního vína tak 120.000 lahví a má své věrné následovatele, ale jinak je označován za docela „divný“. Možná je to dost klasickým stylem, obludnou hromadou třísla a vinifikací směrem na „dlouhý běh“, do deseti let to obvykle moc nejde pít. O ročníku 1988 pak Parker napsal v roce 1993, že je hutné, nepřístupné, mělo by se na něj počkat a v klidu vydrží do 2020. Vytahuji dlouhý kvalitní korek a těším se, co jsem to tedy zakoupil. V barvě tmavé ale ne neprůhledné, nazrálé ale stále ještě překvapivě mladistvě působící. Aromaticky už bych se přiklonil spíše k decentní „přezrálosti“, ale stále je dost pěkné. Ovocitost je taková ta čajově výluhová, je tam železniční vagon, grafit, lehce živočišnost a pomalu se otevírá do příjemné kořenitosti, džemů a sladšího ovoce, vůně se zvýrazňuje, stává lákavější a moc příjemnou. V chuti suché, s trochu vylézající kyselinou, čisté, příjemné nazrálé Bordeaux co neunavuje, dobře se pije a potěší. Nic zásadního, ale fajn. Víno si ve sklence absolvuje takový ten „sladký nádech před smrtí“, zvýrazní a zesládne, ale po pár desítkách minut se láhev již zase láme k čajovým výluhům. Zážitek to ovšem byl příjemný. Vydražil jsem dva kousky a možná vezmu Parkera za slovo a uložím to na dalších deset let :o)
V následujících týdnech budu odpíjet své nashromážděné zásoby vína a jíst pouze chleba se solí, ale nákup atlasů stál za to. A kdyby mi chtěl někdo dopomoct k troše paštiky či sýra, tak Bordeaux a Champagne bylo v celém setu dvakrát a jsem ochoten jednat o odprodeji (a u ostatních o případném zapůjčení či možnosti se někde sejít a studovat společně). Ale jen do dobrých rukou nějakého nadšence (on by stejně nikdo jiný, krom odborníka na prodej antikvariátních kousků, asi neměl zájem), což je i důvod, proč se ty mapy dostaly ke mně. Vnučka původního majitele, mimochodem autora jedné vinařské knihy, to nechtěla nechat jen tak anonymně, ale spíš odprodat někomu, kdo má k celému tématu vztah. Tak snad se vydařilo.
