Aligoté od burgundské špičky

Co tak čekat od lahve Aligoté ročníku 2005, pěstované kdesi na úpatí kopce ve Volnay? Aligoté je v Burgundsku asi právem ve stínu Chardonnay a moc se o něm nemluví. Díky výraznější kyselině je dobrým příspěvkem k přípravě šumivých vín, Crémant de Bourgogne, ale většina tichých variant, které jsem měl možnost pít, nabízela spíš jednoduchý základní zážitek. A na mysl se kradlo, jak by asi víno chutnalo v tradičním koktejlu Kir (původně právě Aligoté s Crème de cassis). Asi největší úspěchy tato odrůda slaví v jedné části Côte Chalonnaise, kde má dokonce vlastní apelaci - Bouzeron. Z toho, co jsem chutnal, byl můj pocit buď někde u „travnatějšího Chardonnay light“ nebo naopak dřeva válcujícího většinu okolo, prostě tomu vždy něco chybělo do úplné harmonie. Trochu jiná situace nastala třebas u zvláštního a komplikovaněji ujetého kousku od Leroy, jenže s nimi je to skoro vždy takový… úplně jiný příběh. I proto jsem se těšil, jak bude vypadat vzorek od dalšího vinařství patřícího mezi ty nejlepší.

Domain Michel Lafarge hospodaří na zhruba 11ha (a snaží se expandovat) především ve Volnay, ale s vinicemi i v Beaune, Pommardu a Mersaultu. Clive Coates je ocenil maximálním hodnocením třech hvězd, kterým opravdu hodně šetří. Nepřekvapí, že doména (která ale nikdy nebyla zásadním propagátorem chemie) je nyní kompletně biodynamická. Navíc odmítají i čerpadla pro přetáčení vín, lisují ručně a podobně, prostě tradicionalisté. Pro příznivce všech detailů okolo doporučuji zápisek v aktuální Coatesově encyklopedii (str. 229) a mnohem delší text v jejím starším vydání (str. 504, ve webové verzi zdarma ale jedna strana chybí), k tomu pak dále výborný článek na Great Domains (třeba proč vedou révu systémem cordon, jak určují způsob vinifikace a podobně). Kupa je toho i na jejich vlastním webu, včetně krátkých zápisků z průběhu posledních několika ročníků. Bourgogne Aligoté „Raisins Dorés“ 2005 pochází z placatějších vinic poblíž Volnay, ale ze starých keřů (= až 75 let), které produkujících malé zlaté bobulky, odtud tedy jméno vína. K vinicím i vinifikaci je přistupováno stejně jako u prestižních poloh, tedy bez chemie, žádné přidané kvasinky ani enzymy, dřevo omezeno na minimum, typicky bez filtrace a jen s decentním čiřením.

Víno je, kdo by to byl čekal, v klasické zelené burgundské lahvi s kovovou záklopkou a plným pravým korkem. Viněta prozradí jen to základní a vizuelně je dost… svérázná. Ještě před otevřením sleduji takové medůzovité chuchvalce plovoucí v lahvi, na jiskrnou čistotu to nevypadá. Po nalití do sklenky je barva zlatavá, pěkná a čert vem drobné nečistoty. Hned po otevření vína se na mne vyvalí nečekaná neuvěřitelná záplava až „novosvětských“ aromat, takové to přezrálé tropické ovoce, ananas, hruška a med. Ale tahle vlna rychle zmizí a nahradí ji mnohem delikátnější projev, víno jemně ovocité, trocha medu, ušlechtilé dřevo a mineralita. Připomíná Chardonnay… nebo… aha… je to bílé burgundské, dojem je prostě jako z vín odtamtud spíše než nějak zvlášť odrůdově specifický. Aroma se ze sklenky nedere, je třeba jej lovit, vůně je ve sklence až stydlivě schoulená. Chuť je suchá, důrazná, s výraznou kyselinou, minerální a dlouhá, byť chvílemi poněkud rozháraná a v úplném závěru s trochou jablečné pecky, hořkosti i náznaku oxidace. Ve víně je dotek takové té krémovosti Chardonnay vyzrávaného v sudu a na kvasnicích, ale tady jakoby do smetany někdo vymačkal celý citrón. Ten krémový dojem nastoupí, ale je rychle rozříznout kyselinou a posypán kamenitou drtí minerality. Zajímalo by mne, zda onen úvodní koncentrovaný „úder“ byl původní projev vína v jeho mládí (a jak koukám na recenze po netu, tak je to dost možné), nebo zda se tato aromata opět objeví, kdybych víno nechal dýchat třeba do druhého dne. Tip na pokus s další lahví, které nechám od dovozu nějakou delší dobu na uklidnění (tohle bylo otevřeno po 14 dnech).

Měl jsem velká očekávání a doufal, že podobný vinař jako Lafarge i z Aligoté vymáčkne nemožné. A byl trochu zklamán. Ale proč vlastně? To víno vlastně nabídlo hodně a podobně výraznou mineralitu často nenajdete ani v mnohem dražších vínech. Má žena, která víno pila bez předsudků a očekávání, jej trefně ohodnotila „chutná mi to, ale ne že by to byla nějaká bomba“. Ve mně ta láhev minimálně opět rozproudila úvahy na téma toho, kolik do vína dává konkrétní odrůda a jak se podepisuje místo původu (všechny klimatické podmínky, podloží, co roste v okolí a jaké kvasinky se válejí na vinicích a ve sklepích), sudy a technika zpracování. A vína, která mne nutí přemýšlet a hrát si s nimi, taková já mám rád. Zaplacených 13€ tímto považuji za velmi dobrou investici.

Pozn. Fotografie, samozřejmě krom úvodní lahve, pocházejí z webu vinařství.