Vzpomínám si na první setkání s tím vínem jako by to bylo dnes. Chassagne-Montrachet 1er Cru „Morgeot“ 1997 de Maison Leroy mne na ochutnávce před dvěma let zasáhlo tak, jako snad žádné jiné víno předtím. V článku jsem tenkrát přinesl řadu degustačních poznámek a vůbec se celý ten text nezvykle rozrostl, ale část pocitů jsem stejně zatajil. Žena by mohla vyprávět, co se mnou ta láhev udělala. Pocity, která vyvolala, jsou příliš osobní, než abych se tu o nich rozepisoval. Co je důležitá byla věta „tak si ho kup“, asi jako reakce na mé psí oči při pohledu do chladničky u AdVivum po jiné degustaci. A já ho koupil, za cenu šílenou, ale prostě to nešlo jinak. A od té chvíle čekal na správnou příležitost. Dvakrát to z různých důvodů nevyšlo a nakonec láhev padla letos na Štědrý den, už prostě nešlo déle čekat. Několik let si šetříte to „speciální“ víno, hodně drahé, hodně zvláštní, jedno z nejlepších, jaké jste kdy ochutnali. Pak ho obřadně přinesete na stůl a odříznete kovovou záklopku. Pod ní je nános plísně a nafouklého korku, příšerně to zapáchá. Pomalu opatrně korek vytahujete, je celý prosáklý vínem, takový divně houbovitý a vůbec nevoní hezky. Ke všemu se vám přetrhne na dva kusy. Opatrně lovíte druhou část. S klepajícími se koleny a knedlíkem v žaludku přivoníte k hrdlu lahve, ale cítit je jen ta plíseň. Je to jasné, jak jinak to taky mohlo dopadnout. Naléváte…
Ve sklence se vlní zlatá tekutina, ale ještě než poprvé přičichnete, dech se zklidní. Aroma, které naplnilo místnost při přelévání do sklenky, rozhodně nepřipomíná vadné víno. Rychlé přivonění a první doušek před tím, než láhev půjde ještě na chvilku do chladna se pořádně nadechnout před podáváním, je již jen potvrzením. Víno nemá chybu! Expresivní vyzrálá aromatika, stále svěží a ovocitá, ale s kupou lehce dekadentních směrů směrem k starým vlakovým pražcům. Sušené ovoce, bylinky, krásná mineralita a kupa střelného prachu. V chuti suché ale se sladkým ovocem, výborná kyselina a opět mineralita, všechny složky dokonale vyvážené a více než dostatečná délka a přetrvávající dochuť křemenem nadrcených sušených bylin, které někdo na pánvi zkaramelizoval s cukrem. Komplexní, bohaté, zajímavé, fantastické pití.
Ale to jsou jen „technické“ poznámky. Vyvolávalo to víno stejné emoce jako poprvé? Ne, ale jsem za tu rád, ony vlastně často byly takové zvláštně smutné a jejich připomínání hraničilo s masochismem. Odpovídalo víno svým projevem a zážitkem, který mi poskytlo, ceně? Těžko říct. Podobně zajímavá vína seženu i znatelně levněji. Na druhou stranu bylo vědomí toho, co vlastně piju, součástí zážitku (a o tomhle problému jsem se tu rozepisoval). Už ten obřad, plesnivý zápach a vše okolo by bylo mnohem méně dramatické, kdybych otevíral víno snadněji nahraditelné než toto. Ale pohádka skončila dobře, víno nás po sklenkách provázelo dlouhou část večera a jsem rád, že tomu tak bylo. Většinou mi podobná „velká vína“ stačí ochutnat a užít si je na degustaci a necítím zásadní potřebu sahat do svých penzijních úspor, tentokrát to jinak nešlo. Doufám, že podobně výrazné „pocitovky“ nebudu potkávat nějak zásadně často. Vlastně od téhle lahve před dvěma lety si nevzpomínám, že by mne cokoliv zasáhlo stejně silně. Ještě že tak! Nervy mám jen jedny :o)
