V členitém prostoru Wines Home se shromáždil (snesitelný) dav vínomilců a krom několika odborníků často tápal společně se mnou. Dotaz „a to je odrůda nebo oblast?“ byl více než častým. Ale lidé se ptali, čímž akce očividně plnila svůj edukační cíl. Rádi se díváme na staré dobré filmy, čteme stále dokola oblíbené knihy a chodíme jíst na ověřená spolehlivá místa. A ač jsem měl původně v úmyslu chutnat právě „nezvyklé“ apelace a vína, se kterými nemám možnost se zde prakticky sehnat, stejně mne to nejvíce táhlo k Amarone della Valpolicella a dalším, které znám a vím co od nich očekávat, je pro mne snazší je hodnotit a porovnávat s těmi, které jsem již pil dříve. U mnohých jiných jsem prostě pozoroval snahu žádat „starou známou knížku“ Pinot Grigio, dost možná proto, že tam je každému jasné, o co se jedná (a jak se to čte). Zůstat jen u Amarone a šeďáku by ale byla škoda.
Stejně ale začnu právě u Valpolicelly. Hodně mne potěšila produkce z Azienda Agricola Valentina Cubi, od základní IPERICO Valpolicella Classico, přes ARUSNATICO Valpolicella Superiore Classico Ripasso, až po MORAR Amarone della Valpolicella Classico a sladké MELILOTO Recioto della Valpolicella Classico. Tohle vinařství totiž pouští na trh vína až po delším lahvovém zrání, než je v oblasti typické, takže i u Valpolicelly šlo o ročníky 2005 a starší, Amarone byl ročník 2004 (tam už je ale 5 let před cestou na trh běžnější). V konkurenci typicky různých mlaďochů a výrazných tříslovin trochu zjevení, mne si tato nazrálá vína získala mnohem více. Především MORAR bylo vyzrálé, bohaté, komplexní, vyvážené a velmi dlouhé, nádherné víno.
Bianco di Custoza D.O.C. zmíněné v úvodu článku? Dle chytrých zdrojů jde o směs Trebbiano 20-45%, Garganega 20-40%, Tocai (Trebbianello) 5-30%, Cortese (Bianca Fernanda), Malvasia, Riesling, Pinot Blanc a Chardonnay (samostatně nebo v kombinaci) 20-30% z oblasti poblíž jižní hranice apelace Bardolino. Ochutnal jsem několik kousků odlišných projevů. Potěšilo příjemné, lehké, svěží, aromatické (a asi nejvíce připomínající Sauvignon) Custoza D.O.C. z Azienda Agricola Cavalchina, u stejného vinařství byl krásně vidět skok k „reserve“ variantě tohoto vína (pojmenováno AMEDEO), se zamraženými hrozny, ležením na kvasnicích a kombinací různého zrání dle odrůd (od malých bariků, přes velké až 20hl sudy ze slavonského dubu až po nerez), vínu plnějšímu, intenzivnímu, dlouhému. Moc příjemná, aromatická, ovocitá, svěží a krásně pitelná byla i Custoza od Agricola Cottini, víno na léto jak vyšité.
Azienda Vitivinicola Roncolato zase představila vína ze Soave (která jsou obecně dost podceňována, ale mohou nabídnout neuvěřitelné zážitky a až překvapivou schopnost lahvového zrání, když tedy nemluvíme o pětilitrových demižonech z hypermarketů) a navíc, pro srovnání, i v jejich úplně čerstvé podobě z ročníku 2009. Ale spíše než klasické Soave mne zaujalo jejich „stolní“ Capél del Prete, pojmenováno podle tvaru kopce, na kterém réva roste. Už v mladičké podobě víno bohaté, sladce ovocité ale svěží, komplexní, minerální, skvělé. To by mne zajímalo za dva roky.
Zajímavou variaci na supertoskánce předvedlo Bixio Produttori (především z Azienda Agricola Desmontà) s opulentním, nabušeným Nero d’Arcole (80% Merlot, 10% Cabernet Sauvignon a zbytek „tajemství vinaře“), to vše zpracovano stejnou technikou jako Amarone, tedy z vysušovaných hroznů. Jejich „druhé víno“, Rinero, je odrůdově podobná směs, ale naopak vyrobená jako Valpolicella Ripasso, tedy macerací slupek použitých na Nero d’Arcole. Rinero je plné, sladce ovocité, šťavnaté, dlouhé a přišlo mi až trochu únavné.
Bavila mne vína ze sesterských podniků (La Prendina a Torre d’Orti) již dříve zmíněné Azienda Agricola Cavalchina. Konkrétně naprosto nadchlo Paroni, což je z devadesáti procent Garganega doplněná odrůdou Riesling Renano (starý dobrý „rýňák“). Bohaté, komplikovanější, citrusy a exotika, v chuti krásně svěží, dlouhé a bohaté, minerální a překvapivě elegantní. Krásné spojení síly a lehkosti. Opravdu skvělé bylo i Torre d’Orti Valpolicella Superiore (vyrobené technikou Ripasso), klasicky sladce ovocné, intenzivní ale vyvážené, s pěknou kyselinou, bohaté. Bavilo.
A bylo toho víc, kupa fajn bublin, lehkých svěžích bílých (i červených, ale těch méně) jen tak na popíjení, mohutných Amarone a dalších červených co si šlo jen těžko vychutnat bez jídla. S Italy byla docela sranda, část z nich rezignovala na snahu představit všechna vína a rovnou davům nabízela jako první jejich hlavní víno, žádost o prochutnání nabídky od základního je až překvapovala. Čekali snad v „méně vinně civilizované“ části Evropy, do které se vydali, spíš snahu pít jen to nejdražší víno v nabídce, když už je to zdarma? Jak tak podobné akce sleduji, tak by obvykle měli pravdu :o)
Veneto (zde hezká mapka jeho jednotlivých apelací) má tu smůlu, že není Piemontem ani Toskánskem, největší pozornost vinného turismu i nákupů vín ze zahraničí přeci jen směřuje jinam. Na druhou stranu je to ale i výhoda. Objevit úžasné podceněné či prakticky neznámé víno v Toskánsku už nikdy nebude jednoduchý úkol, ve Venetu se takových bude skrývat ještě spousta. Už proto, že je tahle oblast největším producentem DOC vín v Itálii. V těch milionech litrů se prostě musí skrývat (a skrývají) poklady! :o)
