Jsou vína, u nichž pravděpodobnost nákupu během dovolené/služební cesty stoupá díky efektnímu názvu. Žena takhle z návštěvy Milána, odkud chtěla dovézt něco lokálního (= víno z Lombardie), přitáhla láhev vína jménem Inferno. No neberte to, když je na vinětě peklo! Netušila, že kupuje láhev jedné ze zajímavějších italských apelací, Valtellina. Při další cestě (a po ochutnání prvního vzorku) už šla po tomhle místě cíleně. Valtellina se nachází na severním cípu Lombardie, v podstatě už u hranic se Švýcarskem, a práce na vinicích je tu extrémním sportem, šplhají totiž do strmých nestabilních (a kvůli vínu zterasovaných, jinak by to ani nešlo) svahů na úbočí Alp. Dramatickou krajinu se zbytky opevnění z První světové války si plánoval Mussolini & spol. jako místo posledního odporu proti spojencům, dokonce do oblasti začali posílat munici a jídlo, ale plán se nakonec neuskutečnil. V oblasti najdeme několik specifických poloh (obcí) s DOCG, ve kterých vznikají asi ta nejslavnější místní Valtellina Superiore vína – Grumello, Inferno, Maroggia, Sassella a Valgella. Na vinětách zdejších suchých červených můžete najít ještě nápis Sforzato (Sfursat, Sfurzat), pro milovníky hudby známý termín a zde použit v podobném smyslu, čeká vás úvodní úder alkoholu (nejméně 14.5%) a dalších koncentrovaných složek vína, které je vyrobené ve stylu Amaronne, z vysušovaných hroznů. Jinak se tu ale vinaří klasicky a základem místních vín je odrůda Chiavennasca, což není nic jiného, než jiný název pro Nebbiolo (proslavené v Barolu a Barbarescu, ale moc fajn z něj bývá i Gattinara; mimo Itálii se sice Nebbiolo pěstuje, ale zatím jsem nic moc zajímavého nepil). Poloha Inferno, nejmenší z výše jmenovaných podoblastí, pak své jméno získala díky extremním teplotním špičkám, se kterými se lze na jejích svazích v létě setkat. Jak se to projevuje ve víně?
Začnu až druhou ochutnanou lahví. Je jí Inferno 2005 Valtellina Superiore DOCG z vinařství Conti Sertoli Salis. Firma sídlí už v podstatě na hranicích se Švýcarskem a je to podnik větší, s exportním zastoupením všude možně po světě (i v ČR), ale podle dostupných informací dost slušný. Jejich Inferno je z 95% Nebbiolo doplněné trochou místní odrůdy Brugnola a kapkou Merlotu. Zraje dva roky ve velkých slavonských sudech. Viněta mne docela baví, navíc obsahuje vzadu i nějaké ty doplňující informace. Láhev khaki tvaru bordó, kovová záklopka, korek z drti s pevnou dvojploškou (dost nečekaně, u vína, kde sami doporučují až osm let zrání). Barva nijak hluboká, nazrálejší, taková pinotová. Pěkná ovocitá vůně s trochu ostřejší kovovou linkou. Objevují se lehce živočišné tóny, náznak bylinko-čajové nazrálosti, herbální aromata. V chuti suché, nijak plné ale tak akorát a vyvážené, dost pěkných kyselin, již spíše uhlazené tříslo, delší dochuť. Nijak zásadně komplikované, přijde mi to jako slušné „běžné“ víno, kterému se podařilo hezky nazrát. Ve vinařství za něj chtějí okolo 10€, ve vinotéce v Miláně stálo k patnácti.
Druhým (ale v pořadí chutnání prvním a tím, které nakoplo další nákup) je Inferno 2006 Valtellina Superiore DOCG z podniku Nino Negri. Jde o celkem prestižního producenta, který se výrazně zasloužil o propagaci své domovské oblasti. Jejich peklo obsahuje malý přídavek odrůd Pignola a Pinot Nero. Víno leželo dva měsíce v nerezu a následně dalších osmnáct ve velkých sudech. Opět khaki láhev, ale tentokrát těžší a trochu zkosená, s kovovou záklopkou a plným kvalitním korkem. Barva je pěkná rubínovka, na prsty si skrz víno vidíte, nic přestřeleně hlubokého. U vůně jsem na začátku poněkud na rozpacích, protože evokuje lehkou korkovou vadu, a tohoto dojmu se po celou dobu nezbavím. Divné ale je, že ta „vada“ tak nějak nevadí a v podstatě vínu sedí. Je to totiž celé takové zvláštně zemité, komplikovaně bohatě zvláštní nad vrstvou vyzrálého sladšího červeného ovoce. V chuti suché, vyvážené, s hezkou kyselinou, příjemným ovocem, ještě poměrně výraznou tříslovinou, ale také výbornou délkou a celkově skvělým projevem. Připomíná mi to vyzrálejší teplejší Pinot. A to jde, prosím, o jejich „základní“ červené, které následují vyšší řady (v případě původu čistě v Infernu jde o Mazèr). Cena byla zhruba 13€ a za tu rád udělám další experiment, zda jsem měl ujetý vzorek či to takhle vypadá vždy.
O Valtellině se kdysi rozepisoval Ondra Kopička, básnil o hodně ujetém projevu, rezavých trubkách a tak. Je fakt, že kousek od Nino Negri (pokud byl v kondici) rozhodně úplně „konvenčně“ nepůsobil, ale Inferno od Sertori Salis bych se nebál nalít ani běžnému konzumentovi. Ve Valtellině hodlám občasně (záleží na frekvenci manželčiných služebních cest) pátrat dál :o)
