Toto je pokračování deníkového zápisku z krátké výpravy do Burgundska, už jste četli první část?
Cesta pokračuje do závodu na výrobu sudů (Tonnellerie Damy), kde se prezentuje Volnay za červená a Meursault v bílých. Právě pro tradičně silně sudem ovlivněné Meursaulty mi to přišlo jako stylové místo, ale ukázalo se, že v ročníku 2008 se dřevem docela šetřilo, možná za to mohou až nezvykle vysoké kyseliny a křupavá minerální svěžest vín, kterou by bylo škoda takhle přeplácávat. I když kdo ví. I až vulgárně vanilkově dřevěná vína jsem našel, ale bylo jich velmi málo. Legendární Domaine des Comtes Lafon prezentovala (obležena davy strkající netrpělivě sklenky přes hlavy ostatních, jinak to ale fungovalo spíše slušně a v klidu) svá vína vedle často snad i zajímavějších a méně známých producentů, které byla radost objevit. Biodynamici vedle těch „normálních“, vína modernějšího superčistého střihu o sud vedle těch selsky domáckých. Pohoda. Na téhle zastávce jsem se hodně věnoval spíše červeným, Volnay mám rád a nezklamalo, v kontextu jinak dost „komplikovaných“ (= velký ročník to rozhodně není) červených nulaosmiček vína z téhle apelace docela vynikala. Jo a taky tam Charles Tyler MW podepisoval novou knihu o velkých doménách Burgundska.
Třetí zastávka míří na Château de Pommard, kde se v exkluzivních prostorách zámku (ve stejném stylu zajištěno i občerstvení, jinde bylo z fajn burgundských chuťovek, ale zde opravdu luxusní a výborné) chutnají opravdu jen vína z tradičně silného a tříslovinného Pommardu a v jejich mladičké podobě to není žádná sranda. Po pár vzorcích prchám do skrytých prostor podle všeho kuchyně, kde je na pozvánku slepé srovnání různých terroir Pommardu z ročníku 1999. Rozděleno na village a 1er cru ze severu a z jihu, lahve (z většiny magnum) pouze s čísly a na závěr odtajnění. Přechutnávám poctivě většinu z 29 vzorků, snažím se nalézat shodné znaky a odlišnosti, ale jen málokteré z vín mne nějak víc zaujme. Ale jo, jako ukázka, jak se možná budou vyvíjet ti mlaďoši v sálech vedle, je to fajn. Po odtajnění zjišťuji, která že tři vína mne nadchla, ale je mi to stejně „k prdu“, protože se tak jako tak nedají prakticky koupit a kdyby ano, byla by odporně drahá. Někdy v tuhle dobu začínám nenávidět jak Pinot Noir tak Chardonnay a toužit po sklence Ryzlinku :o)
Jenže pak přijde poslední zastávka. Přijíždíme do Pernand-Vergelesses, kde se zkoumají různé terroiry přilehlého kopce Corton, a já jsem pohlcen a zamilovávám se. Ani ne tak do vín, jako spíš do pitoreskní vesničky s neuvěřitelně silnou atmosférou a francouzského smyslu pro humor, když jsou často v lehce „garážovém“ prostředí servírována vína z legendárních míst původu, bez pompy a zdůrazňování jejich vzácnosti. Žádné château, žádné naleštěné propagační prostory a složité reklamní materiály. Láhev vína a tím to hasne. A bez šance dát si od producenta základní víno, tady byla v podstatě jen Grand Cru z Cortonu (a šla pít lépe, než leckterá běžnější vína jiných apelací, což mi tedy u Cortonu přišlo už dříve a nabourává to takové ty zevšeobecňující archivační poučky pro Grand Cru vína). Naprosto mne zdrtí milá dáma, která mi po přistoupení k jejímu stolečku (resp. sudu) položí typický dotaz z českých hospod: „červené nebo bílé?“ Dá mi hodně práce se nerozesmát, nabízí totiž Corton-Charlemagne a Corton Marechaudes.
Pernand-Vergelesses opouštím jen nerad, ale je čas. Opět kroužíme po vinicích, zkoumáme Corton zblízka a projíždíme dalšími obcemi, míjíme Château du Clos de Vougeot, zastavujeme v moc pěkném Morey-Saint-Denis (s nákupem v místní vinotéce) a poněkud mrazivě (ale možná za to může narůstající šero, mraky a déšť) působícím Aloxe-Cortonu. Za tmy a brutálního slejváku se vracíme do Meursaultu. V podniku stylového jména Le Bouchon si dáváme večeři. Servírka se dobře baví tím, že spolustolovníkovi beru vyjedené šneky a vylévám z nich báječné česnekové máslo na bagetu, a od té chvíle si ze mne dělá srandu po zbytek večeře a všemožně vtipkuje/flirtuje („francouzský číšník“ je vůbec terminus technicus a celkově dost exotický tvor). Naštěstí jí prakticky vůbec nerozumím. Objednávám si jednu specialitku a moc mi chutná, ostatní ji sledují spíše nedůvěřivě. Na fotce to, pravda, vypadá dost obludně…
I v sobotu leje, po krátké návštěvě Saint-Romainu (se zastávkou u místní sudárny, někde poblíž prý bydlí Lalou Bize-Leroy), setkání s neuvěřitelně hlasitě hýkajícími oslíky a několika koňmi (stejně si myslím, že si půlka Burgundska pronajímá jednoho či dva reklamní na fotky z vinic pro časopisy a ve skutečnosti je nepoužívájí) a krátkém zkoumání vinic ve Volnay pomalu vyrážíme domů, čeká nás totiž ještě zastávka v Alsasku. Bylo to náročné, krátké, ale moc fajn. Merci beaucoup, frantíci, rád se zase někdy ukážu.
A to je vše. O některých degustacích, konkrétních vinařích a jejich vínech a tak různě se určitě ještě rozepíšu později, stejně jako přihodím kupu dalších fotek (ty jsou, samozřejmě, i v tomto zápisku rozklikávací do větší verze). Až bude čas, chuť a vhodné téma. Dneska to byl opravdu jen zrychlený deníkový zápisek, snad vás tenhle formát nenudil příliš :o)
