Projížděl jsem fotky z pátečního plesu (ne, vidět mne tančit skutečně nechcete, není to hezký pohled) a narazil na záběr lahve Svatovavřineckého, u kterého se trochu zastyděl. Víno bylo opravdu nechutné, objektivně jeté, pravděpodobně stálo v teple několik let a už velmi dávno (tak před čtyřmi lety, hrubým odhadem) mělo být vypito. V tom kulturáku na malém městě, kde se ples konal, bylo na výběr stolní bílé a červené z litrovky a pro „fajnšmekry“ právě tahle láhev. Inu zakoupil jsem. A po ochutnání nešel vrátit, láhev zůstala na stole až do konce plesu, možná si ji potom někdo vzal domů. Nějak jsem prostě nezvládl jít k baru a omlátit jim ji o hlavu. Jak se na mne asi budou dívat, že jako jediný blbeček a snob jdu vrátit to „lepší“ dražší víno, když ostatní ho tam pijí a nemají s ním problém? Po zbytek večera jsem pil něco jiného, už bezproblémového, pivo v tomhle směru bývá bezpečná volba. S oblibou říkám, jak je fajn, že nová mladá generace už nesráží podpatky před číšníky, vrátí špatné jídlo či pití, nesmíří se s chybou a reklamuje co může. Mám pocit, že páteční zkušenost ze mne dělá tu generaci starou či co…
Čím to je? Proč se na číšníka usměju s „je to v pořádku, děkuji“, abych následně tiše sdělil manželce, že na omáčku z prášku nemusím chodit do restaurace? Jasně, nejdu do toho podniku znovu, ale proč jsem jen výjimečně schopen před odchodem zodpovědné osobě jasně sdělit, jaký problém jsem s nimi měl a proč už mne tam příště neuvidí? Proč si tak nějak pro sebe omluvím vyhozené peníze stylem „tady jsem stejně dobré víno/rybu nemohl očekávat, měl jsem si rovnou dát pivo/guláš“? Vlastně jsem se k podobnému tématu dostal, a docela obšírně, už dříve. Bylo to v článku „Říkáte pravdu o víně?“, takže dnes se poněkud opakuji. Ale chtěl jsem to napsat. Štve mne to a nevím, co s tím dělat. Nějaké kurzy asertivity, zdravého sebeprosazení? Stává se vám to taky?
