Vinařství Flajšinger a jejich „jiný“ přístup

Viniční altán je při ochutnávkách obvykle přecpán k prasknutí a z hluku skoro bolí hlava, při seznámení s rodinným vinařstvím Flajšinger však působil počet účastníků téměř komorním dojmem (na altánní poměry). Vystrašila snad tradičně přítomné degustátory věta z pozvánky, že vinařství „nepoužívá řízené kvašení, jeho zásahy do vína jsou minimální a bez chemických prostředků s výjimkou síry“? Těžko říct. Domácké atmosféře ještě napomohl civilní projev Jana Flajšingera a jeho manželky, na kterých bylo tak strašně vidět, jak je vše okolo vína baví a dělají to s láskou. Ono to, upřímně, při produkci okolo pěti tisíc lahví ročně (+ sudovky) asi jinak nejde. Rodinné vinařství sídlí v Židlochovicích a hrozny jejich vín pocházejí především z vinic v Křepicích (zde se jim, za podpory fondů EU, podařilo vybudovat vinařskou stezku), Židlochovicích a Hrušovanech u Brna, část jich vlastní a něco je pronájem, v plánu mají i další výsadbu asi 1.4ha především nových odrůd. Na webu mají k vinicím hromady detailů, drobnost co se málokdy vidí a potěší. Velmi zajímavá je stará farská vinice v Židlochovicích (původně velmi zanedbaná a jimi obnovovaná, prý díky tomu snadněji zvládá šetrnější ošetřování ve vinici bez výraznější chemie), na které je přes padesát odrůd, krom moštových i stolní, ale především různé „exotické“, staré a dnes již nepříliš běžné klony či různí novošlechtěnci, někdy jen v počtu dvou či tří keřů. Paní Flajšingerová pracovala ve šlechtitelské stanici (nyní je na mateřské) a k novým odrůdám má velmi blízko, očividně ji baví s nimi experimentovat a díky této vinici mají k dispozici velmi staré výsadby, první pokusné, všeho možného třeba až ze sedmdesátých let (a obecně všechny jejich vinice jsou spíše starší a ke čtyřiceti letům věku, z různých zajímavých poloh a netypických výsadeb i nějaké hrozny nakupují). I na ně při ochutnávce došlo.

Než se vrhneme na degustační vzorky, tak zde lehce bez ladu a skladu poházím pár informací, které jsem při ochutnávce pochytil. Pro Flajšingerovy se koníček přetransformoval v profesi někdy v roce 2007, což je jejich první oficiálně prodávaný ročník. Všechna vína jsou deklarována jako zemská (ovšem i při malých šaržích od 50 do 500l jednoho vína jsou k nim komplet rozbory a detaily, lahvují zhruba dvacet šarží z 12 – 15 odrůd), každé z nich leží v dubovém či akátovém soudku nejméně půl roku a raději rok. Na degustaci zdůrazňovali maximální „přírodu“ ve sklepě, tedy spontánní fermentace (šlechtěné kvasinky sice zkoušeli, ale vína jim přišla příliš uniformní), žádné enzymy, teplota kvašení neřízená (kontrolovaná maximálně tak vytápěním v kamnech na dřevo či naopak větráním prostor) a síra jde většinou v malém množství až na konci roku. Na závěr čiří bentonitem a pro stabilitu i obvykle lehce přifiltrují, což je asi jediný úskok „k moderně“. Hospodaření ve vinicích není bio, ale spíše jemnější forma integrované produkce (každému postřiku, kterému se vyhnout jde, se i vyhnou, nejen z ekologických důvodů, ale naprosto pragmaticky i z finančních). Podle paní Flajšingerové je prý úplné eko/bio vhodné především pro rezistentní odrůdy a přemýšlí o něm na jejich novou výsadbu. Obecně bylo vidět, že pro novošlechtěnce mají slabost a na toto téma padla kvanta zajímavých informací.

Na další věci si určitě vzpomenu později a případně doplním, teď už hurá na vína. Vinař doporučuje jejich otevření (či ještě lépe rovnou dekantaci) 12 až 24 hodin předem, což se jim na degustaci bohužel nedostalo a na některých byl poměrně jasně vidět překotný vývoj ve sklence k lepšímu. Ale což, hodnotím tak jak jsem dostal. I přes vše výše řečené, velmi sympatické Flajšingerovy a přístup „jdeme si svou cestou, která nemusí vyhovovat všem, ale nám přijde nejlepší“, který se mi více než líbí, mi rozhodně všechna vína nesedla a u leckterých jsem měl pochyby o tom, zda dělat je jinak by nebylo lepší, ale to je na tom vlastně taky hezké. Tohle nejsou produkty z velkého vinařství, ale s láskou připravené často „mikrovzorky“ se vším, co k tomu patří. A navíc relativně mladé. Nebudu uvádět analytické hodnoty (kdyby někdo po konkrétních toužil, tak ať se ozve v komentářích), ceny vín se pohybují mezi 90 – 120,- Kč s občasným odskokem k 150,- (rulanda šedá a modrá), poslední dvě vína jsou pak neprodejná. Všechna lahvovaná vína jsou pod plastovými špunty.

Neuburské 2009 (stará farská vinice) bylo doneseno spíše jako zajímavost, stále ještě leží v akátu a bude lahvováno později. Lehká, květinová záležitost, v chuti s pěknou kyselinou a náznakem minerality, ve vůni zatím dost sevřené s lehkou „zatuchlinkou“, která šla částečně vymíchat a opakovala se i u dalších vzorků (byla označena jako „sudovina“, ovšem jen klasický vliv dřeva to rozhodně nebyl; ale já jsem na tenhle typ aromat dost přecitlivělý a jak jej u tohoto vína cítil skoro každý, tak u některých dalších vzorků jsem byl spíše osamocen). Tramín červený 2008 je mix z vinic v Židlochovicích a Křepicích a „moderního“ a staršího, méně aromatického, klonu této odrůdy. Výraznější, příjemná vůně, květiny, li-či, fajn a nijak vlezlé jak tramín občas bývá. Suché, plnější, květinovo-ovocné a zajímavé víno, v závěru mírná hořčina a hrubost vyššího alkoholu. A pokračujeme aromatickou odrůdou, Muškát moravský 2008 vznikl z nakoupených hroznů původem v Pravlově (což je nově sice už oblast znojemská, ale jen pár kilometrů od Židlochovic, vedle Dolních Kounic) a jedná se o jednu z prvních experimentálních výsadeb této odrůdy a tedy ještě o neselektované ty nejlepší keře. Projevem jasný muškát s bezinkovým štychem, ale víno není nijak jásavé, spíše takového zemitého a selštějšího střihu. Na jazyku lehce zaperlí, je aromatické, s medovou linkou, jasným zbytkem cukru a dlouhou dochutí. Ne úplně vyvážené, ale přesto příjemné pití.

Ryzlink vlašský 2007 (opět nakoupené hrozny, ale o vinici se částečně starají, původ v obci Ledce) byl dekantován a označen jako jedno z vín, které potřebuje hodně vzduchu. Vůni rozhodně nešlo popsat jako odrůdovou tak, jak si většina vlašák představí. Byla zemitá, bylinková, s pepřem a čímsi jako naftou, dost se ve sklence mění a hodně by mne zajímalo, jak bude vypadat po tom dni v karafě. V chuti suché, živé, zajímavé. Pikantní kyselina a až lehce „pálivá“ kořenitost, mineralita a hodně dlouhá dochuť. Nezvyklý kousek. Rulandské šedé 2008 (Novosady, Křepice) se pak prezentuje hutnější zlatavou barvou a nasládlou vůni, ovšem trochu zastřenou a s lehce zatuchlou linkou, míchání pomáhá ale ne úplně. Chuť plnější, sladší s dostatkem kyselin a dost dlouhá, ovšem znovu s lehce s tou zvláštní pachutí. Slušný slaďák, potřebuje čas.

Zweigeltrebe rosé 2009 má hodně bledou barvu, vůně je někde mezi takovou tou klasickou jásavou ovocnou svěžestí a trochu zasmušilejším projevem. V chuti zaperlí na jazyku a stylově vůni následuje, opět ten zemitější projev v kombinaci s krémovým ovocem, k tomu ovšem víc než dotyk cukru, který působí poněkud neharmonicky. Laurot 2009 (Křepice, mladá výsadba v druhém roce plodnosti) má velmi temnou barvu s nádechem do fialové a aroma mne neoslovuje, je takové hodně divné, kyselé zatuchle ovocné, zvláštní. Očividně potřebuje čas, v současné podobě příliš k napití neláká. Chuť moštově ovocitá, mladičká a neharmonická, hromada kyselin a víno působí prázdně, bez těla. V mladých červených rozhodně více oslovil Dornfelder 2009 (Křepice) s brutálně temnou neprůhlednou barvou a stejně tmavou ovocností. Teplejší, decentně borůvkové a zemitější „lesní“ projev, jako když se skláníte pro ty borůvky a čicháte zeminu, podhoubí a jehličí. Fajné. V chuti suché, ovocité, kořenité, slušná kyselina. Povedené víno, zakoupil jsem pro další zkoumání doma (byť to dost možná bylo lahvováno též ještě ne úplně dokončené).

Dalším červeným je Zweigeltrebe 2008 (Křepice), víno znatelně méně hluboké barvy než předchozí kousky, odrůdovější ve vůni, sladčeji ovocité, přirozené a příjemné s lehkým živočišným štychem. V chuti suché, přezrálé ovoce (jahody) a pro mne takové neurovnané, ale ne špatné. Rulandské modré 2008 mělo bledou, jahodovo-oranžovou barvu a odrůdu bych asi příliš netipoval. Velmi zvláštní ovocitost a příslib kyselin už ve vůni, zemitější, netypické. Suché, ovocité a příjemně dlouhé v chuti, dost kyseliny. Ale celkově nic moc navíc, chce to asi čas něco předvést, ovšem sám bych ten experiment nedělal. Ale za dva roky už to víno mít nebudou :o)

V odrůdové knize nezapsané novošlechtěnce prezentovala Venus 2009, což je „sestra“ Pálavy (opačné křížení, při schvalování prý neprošla především kvůli nižšímu výnosu, ale probíhá další pokus o zapsání), ovšem ze starších keřů (sedmdesátá léta), mají jich asi třicet. Hlubší barva a cucavobonbónová ovocitá aromatika, muškát, citrus, výrazné. Plnější až hutné, prokvašeno do sucha ale s 14% alkoholu, v projevu spíše neharmonické a hrubší s hořčinou v závěru velmi dlouhé dochuti. Zde se myslím ročník dost „podepsal“, slušelo by tomu více kyselin a chce se mi říct i cukru, ale ne tolik alkoholu. Za červené pak bojovala Nativa 2009 (pokud dojde ke schválení, tak spíše pod jménem Kaberon), jiné křížení stejných odrůd jako u Laurotu a odrůda rezistentní a „neutrálnější“, vhodná jako příměs na podporu barvy vína. Aromaticky opravdu neutrálně ovocité (s trochou zatuchliny, na kterou jsem si v téhle fázi plně zvykl), chuť na úvod dost intenzivní, než si uvědomíte, že jde především o úder kyselin. Jinak je tělo dost prázdné a nijaké. Samostatně si to nedovedu představit pít.