Dornfelder, Veltlín a milá směska z Francie

Opět odhrnují degustační poznámky z doma vypitých lahví. Kupříkladu dvou kousků z Château Valtice (Vinné sklepy Valtice, web), v obou případech šlo o dárek, vína přinesená návštěvou, sám už jejich produkci kupuji spíše jen sporadicky (ale nedám dopustit na Sylván, umí ho levně a skvěle), „to nejlepší“ od nich chutnám v Salonu vín, kde jsou vždy zastoupeni bohatě. Dornfelder 2008 pozdní sběr (Valtice, trať Hintertály) má dle očekávání hodně temnou barvu a vzhled zubů mění tak, že váš úsměv zachrání leda opakovaná aplikace nějaké té úžasné zubní pasty z televizních reklam :o) Ve vůni lehce uni ovocité, kořenitě peckovinové, něco lesního ovoce. V chuti působí plnějším dojmem, je kulaté a až lehce líbivě nasládlé, ale kyseliny je dost na to, aby víno bylo spíše suché, ovocitost, slušná dochuť. Červená líbivka co nevyděsí „kyselinofoby“, rozumně pitelná. Neurazí, ale (mne) ani nenadchne.

O něco více než na Dornfelder jsem se těšil na Veltlínské zelené 2005 pozdní sběr stejného producenta (původ hroznů Brod nad Dyjí, trať Dunajovický kopec), kde pro mne byl samozřejmě dost překvapivý starší ročník u aktuálně prodávaného vína v kombinaci se zlatou medailí (i když k nim mám obecně dost nedůvěru) z AWC Vienna 2009, tedy víno na soutěž šlo už zralejší, není to medaile mladičké variantě z doby půl roku po nalahvování. Ve vůni je to pěkně nazrálé (pro někoho možná až moc), se sbírkou různých složitějších (a zhusta i trochu divných) tonů, lučně medové, minerální a rozhodně ne nudné. I chuť je vyzrálá, krásně suchá, minerální, překvapivě i přes lehkost k pití dost koncentrovaná se snad až příliš akcentovanou hořčinou v dochuti (která mi v decentní podobě u veltlínu sedí a patří k němu). Slušné nazrálé bílé, že by to tedy bylo na zlatou v konkurenci tisíců dalších vín to nevím, ale rozhodně je to v regálech obchodů chvályhodný odskok od kultu mladistvých vín a „vinné pedofilie“ v podobě všemožných svatomartinských, která tu jedou nejvíc.

A teď odskok do Francie, konkrétně Alsaska. Před pár dny psal P.J. na O víně pěkný report z degustace vinařství Hugel et Fils (web), prestižního podniku s velmi dlouho historií. O víkendu jsem měl možnost popíjet jejich úplně nejzákladnější a nejobyčejnější víno, které je ovšem jakousi „esencí“ Alsaska. Pochází ze základní řady (nakoupené hrozny z dlouhodobých kontraktů od pěstitelů v okolí Riquewihru) a jde o Gentil 2007, jednu z tamních tradičních směsek (shodou okolností jsem o tomto typu vína psal v před dvěma dny v článku Jarní úklid ve vinné chladničce u vína od Léona Beyera). Vinařství Hugel o víně říká, že spojuje „nasládlou, kořenitou vůni Gewurztramineru, tělo Pinotu Gris, finesu Rieslingu, hroznovost Muscatu a osvěžující charakter Sylvánu.“ Já mám v poznámkách svěží, minerální, výrazně květinovou vůni jen s dotykem bílého ovoce. Víno lehčí, čerstvé a svěží s fajn kyselinou. Květiny, med, mineralita, lehounká hořčina v závěru, skvělá pitelnost. Moc pěkné, prostě nekomplikované Alsasko na pití. A taky mi to dost připomnělo některé vlašáky od Mikulova :o)