O pití vína „jen tak“ s lahví Bordeaux

O víkendu jsem pronesl úplně nevinnou větu, něco jako „jen takhle na pití je to moc fajn víno“ a dostalo se mi trochu pobavené reakce „a na co jiného než na pití?“ Dost často si trochu tropím posměšky ze sběratelů a těch, kteří kupují vína s vidinou zisku, takže jsem se zastyděl. Normální lidi prostě rozlišují vína na normální a lepší (= dražší, jako dárek, koupená ve vinotéce a ne supermarketu atp.), ale obě jsou určena k vypití, maximálně tak bublinky mají speciální statut vína oslavného. Zatímco podstatná část vinných nadšenců (mne nevyjímaje) část lahví „odepisuje“ jako obyčejné pití, se kterým není třeba se zabývat, další až do zblbnutí archivuje a k jiným zase přistupuje snad až zbytečně analyticky, jsou určena ke konzumaci jen z toho správného skla za pečlivě kontrolovaných podmínek :o) Skoro si říkám, že je to škoda…

Ta má poznámka padla u lahve Château du Bois Favereau 2006 (možná jsem se tu někde rozepisoval o báječném ročníku 2005, ale nemohu to najít), což je generické Bordeaux bez bližšího určení místa původu z nabídky négocianta J.J. Mortier (který jej získává od Vignobles M. Galineau et Fils z Pellegrue, takže hrozny nejspíš budou z Entre-Deux-Mers), ročně jej vyprodukují asi 40.000 lahví. Rok na dřevěných sudech (1/3 nové, 1/3 rok staré a 1/3 dva roky staré), nadpoloviční množství Merlotu a zbytek Cabernet Sauvignon s kapkou Cabernet Franc. Během speciální slevové akce k výročí firmy Kupmeto jsem kupoval láhev dost pod dvě stovky a za tyhle peníze je to malý zázrak (a povinnost k odzkoušení u vinařů na Moravě před tím, než stanoví cenovou politiku svých červených). Tmavé, šťavnaté, skvěle pitelné vyvážené červené, dobře postavené, ovocité s trochou dřeva a kouře, slušně dlouhé. Nic přestřeleného a novosvětsky přezrálého, původ na starém kontinentu je na tom vidět, dost mne baví. Když ho nalijete do veliké sklenky Riedel Sommeliers Bordeaux Grand Cru a podrobíte přísné analýze, tak nějaké vyložené nadšení nezpůsobí. Ale když se prostě jen tak pije, na fotce v titulce můžete vidět z jak blbého skla (tohle byla oblíbená sklenice na bílé mé babičky, vždycky odpoledne po obědě si nalila dvojku a sedla do křesla či na zahradu a četla noviny), je to až překvapivě příjemný zážitek.

Koupil jsem tenkrát tohohle vína docela dost a po prvních dvou lahvích mi to bylo skoro líto, pil jsem jej dost „analyticky“ (protože ročník 2005 tenhle přístup snášel docela dobře a víno se hodně vymykalo z cenové kategorie). Ostatní si užil bez dlouhých dekantací, bez kroužení ve velkých sklenicích, vždycky jen tak s dalšími lidmi během večerního posezení či nějaké zahradní grilovačky. A víno fungovalo až zázračně, láhev mizela raketovou rychlostí. Což je u určitého typu vín mnohem lepší hodnotící kritérium, než počet hvězdiček, zpola naplněných skleniček či bodů na stovkové stupnici. Postavte vedle sebe na ochutnávce pět lahví pro pět lidí a po nějaké době sestavte žebříček kvality dle množství vína zbývajícího v lahvi. Víno, které chcete pít, není vždy to samé, u kterého chcete celý večer snít s knihou a hudbou…

U jakých vín se přistihnete, že u nich vynecháváte takové ty „vinné rituály“, ale prostě je „jen“ pijete, přitom si je ale zároveň moc užíváte a rozhodně nemáte pocit, že je to nuda? O co méně je nějaké víno hodnotné, když sice nevydrží zrát padesát let a nenabídne zážitky až spirituálního rozměru, ale zároveň vás moc baví ho pít? Proč je tak často slyšet od profíků ve víně věta typu „tohle víno v sortimentu musíme mít, je to jen takové levné, na pití…“, jako by na tom bylo něco špatného? Proč na mne tenhle článek působí, jako bych se za něco omlouval? :o)

P.S. Taky vás dostává čerstvý a ještě ne úplně dozrálý hrášek? Mmmmm! Jen tak na odvedení pozornosti, k tomu tématu přílišné analytičnosti se v poslední době dostávám nějak zbytečně často.