Víno se skrývalo v klasické burgundské lahvi s kovovou záklopkou a kvalitním celokorkem. Barva nijak hluboká, jiskřivá rudá, pěkná. Aroma spíše jednodušší do třešní, čisté ale obyčejné. Ať zkoumám jak zkoumám, tak žádné zajímavé nuance neobjevuji, jen s vyšší teplotou přijde něco těkavek. V chuti suché, středně plné, je tam ovocitost, výraznější kyseliny, slušná dochuť. Taky něco ostřejších hran a dojem nevyváženosti. Tvrdší pinot, u kterého si nejsem jist, jestli třeba jen není ve své „hloupé fázi“ (uzavřen někde mezi odchodem výraznější úvodní ovocitosti a ještě daleko od aromat z lahvového zrání), nebo spíš poněkud nudný. Ale vzhledem k věku a místu nákupu bych se klonil spíše k druhé možnosti. Jinak řečeno splňuje mou představu o tom, jak vypadá pinot ze supermarketu, ale už ne o čtyřletém 1er Cru z Burgundska. A pro mne hodně silně dokládá fakt, že terroir je sice skvělá věc, ale jméno vinaře na vinětě má důležitost snad ještě větší.
Moillard je tradiční velký producent především vín z Côte de Nuits, na trzích všude po světě lze najít jak miliony lahví jejich běžných spotřebních vín, tak i záležitosti z legendárních poloh, často velmi kvalitní a cenově dostupnější než u konkurence. Vína vypouštějí pod hromadou různých jmen („domů“), bohužel dosti sobě podobných, která mají jakýs takýs systém podle toho, pro jaký trh je víno určeno, zda jde o vlastní či nakupované hrozny a tak podobně. Produkce čistě z vlastních vinic a jejich nejlepší věci najdete pod jménem Domaine Thomas-Moillard, Moillard bez ničeho na mé lahvi pak dle všeho znamená nakoupené hrozny a víno do běžné obchodní sítě. Nejedná se ale jen o nápis na vinětě, jednotlivé značky se obvykle liší postupy i prostory pro vinifikování hroznů a zrání vín (obrovské sklepy Moillardů jsou oblíbená turistická atrakce), přesto vše působí lehce zmatečně. Produkci z vinic v Languedocu a Rumunsku, kde mají pár desítek hektarů, si naštěstí s lahvemi z Burgundska nespletete, alespoň že tak.
Moillard prochází v posledních letech sérií ne úplně příjemných změn, které lze z velké části svalit na klasický průšvih s dědickým právem ve Francii. Počet majitelů postupně nabobtnal do obludných rozměrů, část rodiny, ta která se aktivně nepodílela na řízení společnosti a tvorbě vína, se nejprve rozhodla získat co nejrychleji peníze a odprodat ty nejlepší vinice (Chambertin, Romanée Saint-Vivant, Bonnes-Mares, Vosne-Romanée 1er Cru Malconsorts, …), následně (rok 2008) pak odhlasovala prodej celé firmy, tedy krom vinic v Rumunsku, obchodní společnosti Jean-Baptiste Béjot. Všechno tohle se nemusí nijak podepsat na kvalitě vín a nejspíše jsem měl jen smůlu na nezajímavý kousek (kdo ví, třeba je to kombinací ročníku a blbou náladou sklepmistra, že mu sestřenice prodala vinici na Cortonu…), ale to asi ukáže až čas…
