Válka klonů aneb jméno odrůdy nestačí

Na středeční ochutnávce domácích pinotů ročníku 2005, o které tu bude ještě rozhodně řeč, jsme se všichni dobře pobavili u vzorku z vinařství Marcinčák. Ten si prostě ani naslepo nespletete, ta barva a vůně je velmi… originální. Jen málokdo věříme, že je to opravdu specifickým klonem té odrůdy a místem pěstování, ale spíš sázíme na drobné spojení s další odrůdou. Připomnělo mi to však velmi zajímavý zážitek z Banfi Day, velké prezentace Castello Banfi z Montalcina v Praze (taky bych rád sepsal víc, několik vín bylo špičkových, uvidím jak bude čas). U jednoho stolku bylo možno ochutnat současné výsledky mnohaleté práce v selekci vhodných klonů odrůdy Sangiovese pro jednotlivé specifické vinice a srovnat si, jak chutnají na jednom místě vypěstované a stejným způsobem vinifikované tři různé klony a jejich (dle Banfi) ideální směs. Pravda, Brunello ročníku 2009 ještě rozhodně není připraveno k pití, ale zásadní odlišnosti v jednotlivých vínech musel pozorovat každý.

Nejdřív ve zkratce o tom Banfi výzkumu, vinaření je věda, ale i já vinný romantik si o ní rád počtu :o) Výzkum začal v roce 1982 ve spolupráci s Univerzitou v Miláně a cílem bylo vyselektovat jiné klony Sangiovese než ty s velkým výnosem, zaměřit se na kvalitu. V průběhu analýz na vinicích objevili přes 600 různých variant odrůdy všemožně přizpůsobených místu pěstování (což se často odráželo i v různých lokálních názvech). Z úvodních šesti stovek vybrali 180 a z nich bylo, po vinifikaci testovacích šarží, vybráno 15 nejslibnějších, prý nejlépe odrůdu charakterizujících. Zároveň s tím probíhala i analýza jednotlivých pozemků a jejich rozdělení na 29 různých zón. Ve výsledku došli k tomu, že dle půdy budou na vinicích vždy udržovat klonů několik (3-4) ve specifickém poměru a ty pak míchat. Každý z klonů prostě vykazoval jiné parametry (mají je v takovém roztomilém grafu s vrcholy jako svíravost, struktura, chuť červeného ovoce, květinovost, kořenitost…) a ideálem byla směska. Jedna z vinic přináší výsledky od roku 1997, na trhu se objevuje jako Brunello di Montalcino Poggio alle Mura (k ochutnání byl ročník 2004 a 2005).

Oficiální popis jednotlivých klonů máte v obrázku vpravo, to opakovat nebudu a vrhnu se na vlastní poznámky. Které tedy ne nutně korespondují s těmi jejich obrázky, ale nějaká podobnost tam snad je. Ale po pravdě… slepá ochutnávka by byla lepší, takhle vás to automaticky někam nasměruje a nikdy si nemůžete být jisti, zda vás pohled na graf hodně neovlivnil. Vína uvádím v pořadí servírování při řízené ochutnávce se zástupcem vinařství, v archu byl Janus 10 a Janus 50 přehozen. Klon Janus 10 ročník 2009 působil velmi svíravě, kořenitě, s výraznějším alkoholem a trochou jablíček. Výrazné, červené i tmavé ovoce, délka, trochu čokolády, nejznatelnější vliv dřeva. Ze všech tří vzorků nejméně „kompletní“ a s jasně dominujícím tříslem. Klon Janus 50 ročník 2009 byl znatelně ovocnější především do ovoce červeného, takový milejší, o trochu měkčí i méně kořenitý, ale s linkou zeleného pepře. Suché, čisté, méně svíravé (ale s tříslem stále výrazným) víno, delší, poměrně elegantní a vyvážené, skvěle pitelné. Rozhodně nejkompletnější z těch tří. Klon BF 30 ročník 2009 měl nejsladší projev, tmavší ovoce až do moštu, jahody. Suché, čisté, měkčí a kulatější, méně tříslovin, příjemně pitelné a dobře postavené, ale o dost jednodušší. A závěrečná směs 50% Janus 50 + 20% Janus 10 + 30% BF 30 ročník 2009 byla poměrně logicky nejkomplexnější z těch čtyř, vyvážená, aromaticky spíše jemnější a příjemně ovocitá do ovoce červeného i trochu tmavšího, pěkně podpořena i kořenitosti, elegantní. Středně plné víno s výraznějším tříslem, delší, výborně pitelné. Osobně bych volil buď směs a nebo, a to snad i spíš, klon Janus 50. Ten byl tak nějak „přirozeně skvělý“ a jeho projev nejvíce rezonoval s tím, jak si představím dobré Sangiovese.

A pak si říkejte „odrůda X je taková a maková“, když na stejném místě tři různé klony dají takhle radikálně odlišná vína :o) Když k tomu přidáte vliv různých podnoží, tak máte neomezené množství různých výsledků. Tohle všechno možná dává i část odpovědi na otázku, proč jsou kvanta domácích vín (ale i leckterých módních zahraničních, samozřejmě, jen tady je to dost výrazné a podstatný vliv na to jistě měl i evropsko-unijní stop stav na výsadby) tak nezajímavá. Mohou za to i mladé, chaotické a nepromyšlené výsadby „rád bych tu měl“ či „zrovna je populární“, místo snah pěstovat na místech k tomu vhodných takové odrůdy, které tam fungují opravdu dobře. Ale to je na delší povídání a jiný článek…