Příběh o zkapalnění kopce Somló

Bílé šomlóské má všechny atributy potřebné k tomu, aby bylo ultimátním „geeky“ vínem. V dnešní době je bohužel i vinným nadšencům (nemaďarským) prakticky neznámé, v historických pramenech však oslavováno a považováno za jedno z nejlepších vín Maďarska, díky čemuž si nese spoustu efektních příběhů – od prodeje v apatykách jakožto léku až po tvrzení, že kdo pije o svatební noci Juhfark ze Šomló, ten počne syna. Samotný kopec je dominantou krajiny, díky vzhledu byl prý označován jako svatoštěpánská koruna. Staré popisy navíc velmi přesně rezonují s tím, co i dnes tvoří přírodní vinaři jako Lájos Takács, ve vínech se neuvěřitelně silně projevuje terroir, bazaltové podloží, specifické podmínky vulkanického kopce na jehož svazích réva roste. K hodně svéráznému projevu připočtěte malou rozlohu i produkci (celkově něco přes 800ha, ale roztříštěno mezi malé vinaře, dost často vypito přímo na místě) a tedy obtížnou dostupnost. Je třeba říkat víc?

V únoru tohoto roku jsem se zde o jednom víně ze Somló zmiňoval a tenkrát si pro mne ukradlo celou ochutnávku. V článku jsem odkazoval na zpověď Bogdana Trojaka, na kterého genius loci tohoto kopce silně zapůsobil a ve svém textu hezky popisuje, co je na něm zajímavého. Možná právě proto, byť dovoz podobných vín asi není žádné terno (relativně drahé bílé víno z Maďarska, všechny chutnané vzorky stojí okolo čtyř stovek… kolik lidí si něco takového jen tak koupí?), ulovil několik lahví a včera je představil ve vinném bistrotu Veltlín (o něm jsem něco málo psal minulý týden). Pilo se z větších sklenek a s víny ne úplně studenými, jak se pro Somló sluší a patří.

Nejvíce vzorků, šest z osmi, pocházelo z vinařství Hollóvár a tedy rukou Lajose Takácsa. Původně obchodník s vínem se na konci devadesátých let sebral a odstěhoval na Somló, dnes je označován jako „obyvatel hory“, svérázná postavička prodávající svá vína ze sklepa dráž než stojí u distributora v Budapešti, prý „aby mu tam nechodili lidi“. Jeho výsadby jsou mladé, sotva desetileté, vedené na hlavu. Ale vzhledem k tomu, že vrstva zeminy je minimální a réva se rovnou zakutává do vulkanického podloží, tak to vlastně tolik nevadí. Pracuje bez chemie ve vinohradu a přírodně i ve sklepě (spontánní fermentace, žádná filtrace, staré dřevěné sudy), z celkových 3.5 – 4ha vyrobí ročně mezi 10 až 15 tisíci lahvemi vína. Po ochutnávce mi přijde, že odrůda je v jeho případě pouze jakýmsi moderátorem diskuse vinaře s kopcem, sice má své slovo, ale jakoby vedlejší. Prostě ten tak často omílaný terroir je zde neuvěřitelně silný, ve všech vínech se jasně odráží. A není to tak, že by šlo prostě jen o „rukopis vinaře“, to vypadá přeci jen jinak a je vždy jakási vrstva mnohem výše, zde shodné znaky pocházejí z mnohem hlubšího základu než je technika zpracování. Vína mají často hodně vysoký alkohol, v některých ročnících (např. 2007) vyskočí až nad patnáct procent, ale jsou suchá a alkohol je dobře zapracován, z extraktivní chuti nijak nevyčuhuje. U ročníků 2008 a 2008 se pohyboval mezi 13 – 14%.

Hollóvár Olaszrizling 2009, tedy všem dobře známý vlašák, je základní a mladé víno podniku. Aromaticky, ještě než se o tom vůbec začalo mluvit, jasně nastavuje linku, se kterou budeme mít tu čest i u dalších vzorků. Je jí výrazná minerálně-železitá vůně i chuť, která mi nejsilněji evokuje železité prameny v mém rodném kraji a upomíná na „rezavé trubky“ v pivu z Nové Paky. Vůně je mladičká, zemitá, slinosbíhavá a kovová, nijak komplikovaná ale zajímavá. Suché, živé, se slušnou kyselinou, dobře pitelné, oblíznutí kovové trubky přetrvává v ústech dlouho. Spíše jednodušší a obyčejnější stavby, nic zásadního, ale fajn.

Hollóvár Hárslevelű 2009, po našem odrůda Lipovina, voní výrazněji nasládle ovocně až do mandarinky či pečeného ananasu, ovšem mineralita se opět po chvilce prosadí, byť trochu líbivější dojem zůstává. V chuti suché, živé, plné, minerální a s trochou horčiny v dozvuku. Bohatší, byť v chuti stále nepůsobí nějak zásadně strukturovaně, něco tomu chybí. Opět ale slušné pití, takové „konvenčnější“ než ostatní a myslím nejpřijatelnější pro běžného konzumenta.

Hollóvár Furmint 2009 má tmavší barvu a na úvod trochu zaprděné zemitější aroma, postupným odvětráváním začíná dominovat železitý pramen zastříknutý trochou citrusů a víno působí velmi „nedegustačním dojmem“, volá po klidném zkoumání doma. V chuti suché, strukturované a bohatší, výrazné, trochu teplejší se znatelným alkoholem, kulaté, s hodně dlouhou peprně-kovovou dochutí s dotykem dřeva. Povedené, byť potřebuje hezkých pár let času, aby ze sebe vydalo to nejlepší.

Možný vývoj (byť ze značně odlišného ročníku) ukazuje Hollóvár Furmint 2008 s krásně zlatavou barvou a nádhernou vyzrálejší vůní s citrusy, medem, lehce oxidativním projevem, jemnou ale funkční zapadající těkavkou a výraznou kovovostí. V chuti hutnější, medové, intenzivně minerální, delší a teplejší (s až mírně karamelovým, cukrově připáleným, dozvukem), ale s fajn kyselinou. Plné, hutné, volá po jídle. Jak normálně preferuji jemnější a elegantní vína, tak hutný Furmint od Takácsa mi sedl už ve třech různých ročnících, viz i ten starší článek.

Hollóvár Hárslevelű 2008 má opět nazrálejší barvu i vůni, komplexní a výraznou, minerální znovu do železitého pramene a k tomu med. Suché, intenzivní, s parádní kyselinou, minerální, medové, dlouhé, krásně strukturované, komplikovanější pití k zamyšlení. Tohle je styl vína, které bych pomalu popíjel celý večer, usazen v křesle, s  oblíbenou hudbou a knihou.

Hollóvár Juhfark 2008 představuje tradiční a nejslavnější odrůdu ze Somló, v překladu jméno znamená „beraní ocas“ a Bogdan Trojak tvrdil, že není unikátní a původní v Maďarsku (jak tvrdí oni), ale lze ji najít i v Itálii pod jménem Coda di Pecora, tedy opět ovčí oháňka. Protože tahle odrůda funguje bezvadně na vulkanickém podloží a vypadá stejně, tak má nejspíš pravdu. Víno má zlatou, výraznou barvu. Vůně je bylinková, minerální, prašná, lehce oxidativní. K tomu kvalitní zvěřinová paštika, divokost, slanost a kov, zvláštní a těžko uchopitelné. Tady možná odrůda žádné moderování diskuse vinaře s horou neprováděla a posloužila jen jako přenosový kanál :-) Suché, plné, moc fajn kyselina, mineralita, velmi zajímavá struktura, komplikovanější a delší. Ale velmi mladé, tohle bych fakt chtěl vidět za pár let, má to obrovský potenciál.

Další dvě vína pocházela z vinařství Tornai, suverénně největšího podniku v oblasti a součásti většího koncernu zabývajícího se kupou různých aktivit, od produkce oblečení a agrochemie až po jídlo. Přes tenhle nepříliš vábný úvod jde o vinařství zajímavé, fungující samostatně, kde i základní vína jsou (prý) docela fajn pití. My jste chutnali jejich řadu „top selection“, vína připravená nejpečlivěji a z konkrétních nejlepších poloh.

Tornai Aranyhegy Olaszrizling 2007 (tj. vlašák z vinice Aranyhegy) se prezentoval výraznou zlatou barvou a medově nazrálou, decentně oxidativní vůní. Sladší, s výrazným vlivem dřeva, ale zajímavou. Chuť plná, silná, výrazná, minerální a medová s hodně dominantním projevem nového dřevěného sudu a trochu karamelovou dochutí. Dřevo strhává pozornost a momentálně víno ovládá, zde se neodvážím tipovat, zda hrozno dalším zráním zvítězí či ne. Takhle příliš nezaujalo.

Tornai Apátsági Furmint 2007 má intenzivní, efektní aromatiku. Divočejší, minerální, s trochou těkavky, oxidativnosti, sladšího ovoce a kouře. V chuti suché, živé, výrazné, vyvážené a komplexní, decentní dotyk dřeva, dost povedené. Pěkné víno, tohle mne bavilo.

Co mi ochutnávka dala? Ubezpečila mne, že hra na terroir má smysl a jsou prostě místa, která vínu dávají to, co jiná nikdy nemohou. Představila několik vín, která mají opravdu silný charakter a kouzlo. A přidala další bod do mapy vinařských oblastí, které prostě MUSÍM navštívit :-)