Vlastně jsem si to ze začátku ani neuvědomoval, ale Vídeň je parádně obklopená vinicemi, v podstatě k nim, a samozřejmě i vinařstvím, můžete dojet tramvají z centra za pár minut. Pro nadšence do šumivek jsou asi nejblíže sklepy vinařství (spíš taková dost veliká továrna) Schlumberger, kde jde absolvovat i prohlídku v šampaňském stylu a nechat se nadchnout stovkami tisíc zrajících lahví. Ale jen o pár zastávek dál jsou i normální vinařství, sklípky a heurige s tradičními chuťovkami. Pokud vyrazíte k Plachuttovi na tafelspitz, tak vinice najdete v docházkové vzdálenosti od jejich provozovny v Nussdorfu (slavná je samozřejmě ta původní v centru, ale v hodnoceních různých magazínů dopadají pravidelně o kousek lépe provozovny novější a navíc je větší šance, že si tam bez problémů sednete i bez rezervace, obzvláště takhle s blížícími se Vánocemi).
Tafelspitz. Být ve Vídni a vynechat ho by byl hřích. A Plachutta je jím proslaven. Vlastně na tom nic není, vývar z hovězího prostě, ale dotažený k dokonalosti. Na fotkách můžete vidět, jak krásně to vypadá. A ta chuť! Každého šéfkuchaře, který používá různé „kostky“ a jiné umělé vývarové koncentráty, bych donutil konzumovat Plachuttův poctivý vývar tak dlouho, dokud neodpřísáhne, že už v restauraci po konvenienci nikdy nesáhne. A několik litrů téhle tekuté dokonalosti bych si prosil domů (na vaření i jídlo). Vlastně mi na tom všem vadila jediná věc. Celá porce (tak akorát maso a obludně moc vývaru) stojí snesitelných 22€ a rozšíření pro dvě osoby (větší porce masa, brambor, křenu s jablky, topinek k morkové kosti a tak) je za příplatek jen 8€. Takže se za 30€ dva lidi fakt nacpou báječného jídla ve slavné restauraci. Jenže vám, tak nějak bez upozornění, surově napálí skoro 3€ za porci nudlí či 4€ za špenát (fantastický, ale přesto…). A to nemluvím o cenách vína nebo malého panáka šnapsu na lepší trávení potom, co to do sebe vše vpravíte :-)
K Plachuttovi se chodí (alespoň turisti určitě) hlavně na tafelspitz, ale perfektně zvládají i další jídla. Opravdu bych se tam nebál telecího řízku, vyloženě parádní je herinek, hezky závitek s hořčicovou omáčkou.
Předvčírem jsem vlezl do vinotéky podezřele otevřené po osmé večer, což mne mělo varovat. Chlapík za pultem hned vyskočil a ptal se, co bych si tak přál. Neměl jsem čas nastudovat lahve a pronesl něco o „vínu z Burgenlandu“. Prodavač se zatvářil smutně, že jako Rakousko nevedou, ale může mi nabídnout kupu dobrých vín a pálenek ze Srbska, Moldávie, Bulharska, Rumunska, Gruzie či Makedonie. Nechal jsem se ukecat na růžovku „s příběhem“ a přechutnal několik různých pálenek. Jen tak, za nic, automatická nabídka. Pravda, báječnou hruškovici jsem pak koupil, ale i tak. V kolika domácích vinotékách mají otevřených několik lahví vína či doplňkového sortimentu pálenek a dají vám ochutnat? Je to zlomek. Ze zkušenosti vím, že z podniku, kde mne přesvědčí k otestování několika vín co neznám, prakticky nikdy neodejdu s prázdnou (i kdyby jen kvůli pocitu, že jim něco dlužím).
