Dokonalé Pineau a výborné koňaky Beaulon

Mám velmi rád jeden typ sladkého fortifikátu, vyráběný trochu odlišně oproti těm nejznámějším, jako jsou portské, sherry či madeira. U nich se totiž přidává destilát v určitém stádiu do kvasícího vína, kdežto u záležitosti, o které se budeme bavit dnes, jde v podstatě do čerstvého hroznového moštu, maximálně takového, který kvasit sotva začíná. Logicky je tedy pro klasický objem alkoholu okolo 18% potřeba destilátu znatelně více a také jeho projev bude výraznější, hodně na něm záleží. Asi nejslavnějším představitelem tohoto typu fortifikátů je Pineau des Charentes, kde je destilátem koňak. Pineau může být úžasná věc, ale bohužel je poměrně drahé, u nás dost neznámé a pravidelně se jich sem dováží jen pár. I když doplníte variace z jiných oblastí Francie, například skvělý Macvin du Jura (ovšem u toho vím o pouhých dvou, občas třech) či Floc de Gascogne, stále půjde o velmi málo rozšířenou záležitost. Docela se po nich pídím, zkoušel jsem i různé zajímavé variace třeba z Wachau (mošt z Veltlínu fortifikovaný matolinovou pálenkou téže odrůdy), ale na Pineau a Macvin nic nemělo. Do tohohle koníčku mne uvrtal Marek Lopko (psal jsem tu například v Zajímavá vína, speciality a koňaky na Jánském vršku), který sem začal vozit, krom fantastických koňaků (Forgeron a Landreau mne dostali nejvíce), i Pineau značek Ménard, Dupuy a Forgeron. Některé u něj ochutnané kousky jsem měl jako etalon kvality a jde myslím o výbornou nabídku v poměru cena/kvalita. Ale včera ochutnal něco, co zastínilo všechny předchozí zážitky.

Výrobcem je Château de Beaulon (web, je tam docela dost pěkných fotek a informací), od kterých jsem znal jejich nejmladší koňak a pětileté Pineau v červené i bílé podobě, a včera měl možnost seznámit se s jejich sortimentem o trochu více. Vše prezentovala exportní manažerka Deirdre Barthe. Na Cognac je to podnik zajímavý, už tím, že všechny produkty jsou zpracovávány pouze a jen jimi – všech 90ha vinic je jejich (navíc hospodaří bez pesticidů, herbicidů a podobné chemie), vše si destilují sami, nic nenakupují. Tedy snad krom dubových sudů Seguin Moreau. Sídlí docela blízko Bordeaux, na Cognac pěstují tradiční původní odrůdy (Montils, Folle Blanche a Colombard, se dnes asi nejčastějším Ugni Blanc nepracují), ale pro Pineau jim krásně dozrává i Cabernet Franc, Merlot, Cabernet Sauvignon, Sauvignon Blanc či Sémillon. I proto je jejich Pineau špička. A ještě z jiného důvodu.

Tenhle nápoj může vzniknout v podstatě tak, že vezmete čerstvý mošt z hroznů vhodných spíše na přepálení, nalijete do něj rok starý koňak a za rok a něco prodáváte (v AOC předpisech je nyní podmínkou zrání rok a půl, z toho nejméně rok ve dřevěném sudu). Výsledek je celkem jasný, je to často poněkud neharmonický sladký sirup. Pokud ovšem mošt z kvalitních vinných odrůd doplníte výborným koňakem pár let starým (v případě Beaulonu čtyři roky) a směs v sudech necháte zrát pět a více let, tak to je pak poněkud jiná liga. A právě to je základ Beaulonu, Pineau de Charantes pětileté. Cognac je tedy v sudech celkem devět let a pět má směs na to, aby se dokonale spojila. V případě varianty Blanc je výsledný nápoj zlato-měděný v barvě, výrazně voňavý – hrozny, ovoce, med a do toho sud a dobrý koňak. V chuti velmi efektní a hodně sladký na úvod (má to zhruba 125g/l zbytkového cukru), ale postupně se přidá něco tříslovin, kyseliny a dlouhé nádherné doznívání. Je to vyvážené, zajímavé, zábavné a vůbec skvělé. Varianta Rouge voní opět výrazně, mošt, spousta tmavých třešní a kořenitost. Sladké a výrazné v chuti, kořenité, výrazněji znát alkohol, třísloviny, délka… moc pěkné, byť tedy bílé mi přišlo komplexnější.

Naprosté zjevení však bylo Pineau de Charantes 1995. Kvalitní ročník šel do sudů a očekával se od něj skvělý výsledek už na začátku. Po roce se ovšem objevila možnost koupit sudy od jednoho prestižního producenta sladkých vín ze Sauternes (jméno nepadlo, ale je celkem zřejmé, docela vtipné pomrknutí je ostatně samotná viněta tohoto Pineau) a příležitosti se chytli. Takto si nápoj ležel hezkých pár let, lahvován byl až v roce 2009. Jiskřivá tmavá barva, leštěný bronz. Vůně je dokonalá a vůbec se mi ji nechce nějak rozebírat, prostě špičkové zralé velké sladké bílé. Nebo možná oslazený velký koňak :-) V chuti ne tak sladké jako pětiletá varianta, možná i díky výraznějšímu projevu špičkového destilátu a výrazné kyseliny, bohaté, vrstevnaté, dokonale postavené, úžasně dlouhé. Fakt nádhera. V AdVivum za nějakých třináct stovek u půllitrové lahve. Sakra.

Krom těch Pineau se samozřejmě chutnal i hlavní produkt podniku, tedy různé koňaky. Ale tady se nebudu moc pouštět do analýzy, sice mám nějaké koňakové oblíbence a na ochutnávky chodím jak to jen jde, ale zrovna silný v kramflecím si pro popis nejsem :-) Jako první se chutnal koňak sedmiletý (věk znamená vždy nejmladší destilát ve směsi) vyrobený čistě z odrůdy Folle Blanche. Překvapivě jemné, elegantní, květinové, krásně udělané. Dvanáctiletý Grande Fine je jejich hlavní produkt (být to šampaňské, půjde o neročníkový brut, prostě to čeho připravují nejvíce), ale i přes vyšší věk jim spadá jakoby do V.S.O.P. kategorie. Upřímně… kupu běžně prodávaných X.O. koňaků by porazil levou zadní a projevem mi spíš připomínal některá speciální lahvování jiných producentů než základní koňak domu. Elagantní, květinově-ovocité, drahé dřevo, hebké v chuti, vyvážené, úžasně dlouhé. Dvacetiletý Napoleon působil silnějším, hutnějším a jakoby sladším dojmem než předchozí. Výrazně dřevitější v chuti, hodně efektní, dlouhé. A chutnal se i koňak ročníkový, konkrétně 1983, kde se výrazně objevovalo kouřové aroma, sušené ovoce a tak. Doma jsem měl před nějakou dobou celou láhev sedmiletého a byl víc než spokojen, s dvanáctiletým bych byl ještě víc a v nějaké slabé hodince ho možná, i s tím Pineau 1995, objednám. Další kousky jsou spíše speciality pro ty, kteří si na koňaku opravdu ujíždějí a mají ho jako koníček. Po pravdě… vzhledem k cenám jim nezávidím :-)