Dnes nerozlučná dvojka mých vinných zásob, Ryzlink rýnský (Riesling) a Rulandské modré (Pinot Noir). Navíc připravené vinaři, kteří vyznávají biodynamické zemědělství. Obě vína v dostupné cenové kategorii a kvalitou značně překračují papírová (tj. dle zařazení či pozice v sortimentu vinaře) očekávání. A začnu novým ročníkem vína, o kterém jsem tu už psal dříve v článku Začátek podzimu a dva fajn pinoty, kam bych vás i odkázal pro detaily. Bourgogne Hautes Côtes de Beaune rouge 2009 (skvělý rok pro bílá i červená té oblasti) z Domaine Didier Montchovet je nejmladší prodávaný ročník základního burgundského tohoto vinařství (pravda, ještě dělají Bourgogne Grand Ordinaire z Gamay, to mají neceněno ještě o kus níž, ale je to dost svébytné víno a nechal bych ho mimo řazení). Těžší burgundská láhev, kovová záklopka, plný korek bez potisku a zajímavá černo-šedá viněta. A víno?
Barva do tmavší rubínové, ale nijak hluboká. Čistá mladá slinosbíhavá aromatika, čerstvě kyseleji ovocitá do peckovin (spíše tmavší, jako švestka), na úvod trochu ostřejší, postupně se uhlazuje, otevírá další vrstvy, ale stále spíše přímější, ovocité. Suché, čisté, tak akorát plné, šťavnaté, nějaké to tříslo, mírně svíravé, nekomplikovaně skvěle pitelné trochu „hranatější“ červené s páteří kyseliny a sladším ovoce v delší dochuti (dost mi to připomíná nemanipulovanou frankovku 2007 ze starých keřů od Ráspiho). I chuť časem, bavíme se o několika hodinách popíjení, jakoby trochu měkne a ovocně sládne, víno je čím dál zajímavější, každá další sklenka o trochu jiná, neustále mne baví. Ryzí, čisté, krásně udělané. Investice 360,- Kč nelituji ani trochu. Navíc víno bude dále zrát do krásy.
I o vínech z druhého dnešního vinařství jsem se tu zmiňoval, například v článku Pfingstberg vůni, chutí, obrazem i hmatem či o sektu v Silvestrovské degustační poznámky. A něco česky je i na stránkách dovozce. Riesling Orschwihr 2008 z vinařství Valentin Zusslin je opět základním vínem producenta, postaveným na směsi hroznů z několika vinic u obce Orschwihr s různým podložím – Bollenberg, Clos Liebenberg a Grand Cru Pfingstberg. Klasická vysoká zelená láhev, elegantní viněta, silnější kovová záklopka a plný kvalitní korek. Po odstranění záklopky jsem se trochu vyděsil, vypadalo to jako kdyby vinař nečekaně použil plastový špunt, ale to byl jen korek ještě zalit vrstvou žlutého vosku. Efektní zlatavá barva. Výrazné klasické aroma postavené na květinách, lipovém medu a mineralitě. Jemně bylinky, decentní kořenitost, lípa, velmi mírný náznak barev & laků – vrstvy, drobné nuance a odbočky z kompaktního, elegantního a velmi příjemného celku. Vůně vybízející k napití spíše než nějaké analýze (které jsem, od druhé sklenky, milerád nechal). Suché, plnější (s mírným náznakem zbytkového cukru) a docela silné, velmi pěkná kyselina a celkově vyvážené a skvěle pitelné, ovocná (sladší, exotické) linka, delší dochuť, překvapivě komplexní. Naslepo bych tipoval nějaký slavný terroir spíše než nejlevnější směsku vinařství. Parádní pití a ani nevadilo, že jsem jej otevřel na biodynamicky naprosto nevhodný kořenový den :-) Ale ve středu budu otevírat další láhev na ochutnávce, a to je den naopak květový a vhodný, tak schválně jaký bude rozdíl. Víno stojí u vinaře 10€ a zhruba za tenhle peníz (240,- Kč) se dá koupit i u nás, malý zázrak.
Opakuju to tady často (a možná bych sem měl konečně hodit delší text, který jsem psal pro Wine & Degustation, abych na něj mohl vždy v klidu odkázat…) a dnešek nebude výjimkou – biodynamická vína nemusí být, i přes spoustu „mystických“ a vědecky (zatím) neuchopitelných záležitostí okolo jejich produkce, něco podivného, těžko pochopitelného, kalného, určeného pro znalce a ještě ke všemu drahého. Mezi biodynamickými víny je většina naprosto bezproblémově pitelná i běžným konzumentem, spousta ukázkových představitelů odrůd a oblastí, jen připravených s jinou filozofií a pohledem na svět vína, bez leckterých technologických výpomocí ve vinohradu a ve sklepě. Vína, která ignorují celostránkové reklamy na systémové postřiky, sterilní filtry či pytlíky s taniny a kvasinkami v oborových časopisech (a e-mailech, u jednoho co dával na blog Dva duby jsem se docela pobavil), jdou si svou cestou. Je to cesta přirozenější a bez zkratek, tím pádem samozřejmě o něco náročnější. Ale… stojí to za to, mohu-li soudit jako zákazník a pijan výsledných moků :-)
