Titulek dnešního článku berte v přeneseném smyslu, žádný (natožpak hluboký, bohužel) sklep nemám, řeč bude prostě o dvou starých lahvích. Z nichž u jedné vůbec netuším, kolik let jí vlastně je. Ve sklence mi totiž včera skončilo základní neročníkové Champagne Mercier Brut, které kamarádka vylovila z pozůstalosti po dědečkovi. Hrubým odhadem se ve sklepě mohlo válet někdy od začátku osmdesátých let, možná déle, možná naopak přišlo až později. Každopádně viněta je starý typ, ani nějaké (dnes již povinné) zmínky o množství alkoholu či obsahu síry na ní nenajdete, korek byl už dost jetý a i projev prozrazoval nemalé stáří. Champagne Mercier je jednou z vůbec nejprodávanějších značek na francouzském trhu (snad dokonce jednička), spadají do skupiny LVMH (Louis Vuitton Moët Hennessy), a jejich kvalita šla podle všeho dost dolů od doby, co prodali Moëtu značku Dom Pérignon a následně se stali tak nějak jejich levnější odnoží. Ale tím si radost při otvírání sklepního objevu kazit nenecháme :-)
Při otevírání obsah lahve špuntu ani trochu nepomáhal, prostě ten klasický tlak šampaňského chyběl. A špunt už byl tak nasáklý, že se skoro drolil, takže jsem ho přerval na dva kusy. Ale na zbytek šlo už použít otvírák. Barva vína do bronzové, hodně tmavá, navíc v ní plave docela dost různých drobných nečistot. Bublinky se bohužel nekonají a očekávám nejhorší. Aromatika… hmmm, vlastně docela příjemná. Medová, nazrálá, docela výrazná, s toastovými a karamelovými tóny. V chuti naprosto nečekaně, i přes medově přezrálou linku, dost svěží. Hodně kyselin, mineralita, toast, dlouhé… krásná ukázky, že i nebublavé šampaňské může být fajn pití :-)
Druhou láhev jsem zakoupil před pár měsíci jako tradiční reakci na e-mail od Tomáše Domince, který sem tam vyloví nějaký vinný „špek“ a určitá skupina vinných nadšenců prostě nedokáže odolat (nedávno mne takhle chytil na nějaké maličké château v Bordeaux s keři 150 let starými, navíc odrůdami co se tam už skoro nepěstují). „Vážení přátelé, na veletrhu v Angers jsme se díky šťastné náhodě potkali s Pierrem Soulezem, někdejším výjimečným vinařem (dnes v důchodu), jehož Savennieres patří mezi vůbec nejrespektovanější francouzská bílá vína. Slovo dalo slovo a Pierre Soulez nám nabídl (na zcela nekomerční bázi) možnost nákupu určitého množství vína ze svých starých zásob. Jedná se o svěží a zároveň sladké (ne však botrytické), bílé, velmi minerální víno ze dvou malých, slavných parcel Roche aux Moines a Clos du Papillon - a zároveň z výjimečných ročníků. Není to víno pro každého - začátečníka těžko osloví, ale znalce nadchne. Životnost nejméně dalších 30 let. Zcela mimořádná záležitost.“ A jelikož mne tenhle producent nadchl už dříve (Chenin Blanc ze Savennières, Parádní Chenin Blanc a prokletí ochutnávek), nemohl jsem než vzít od každého nabízeného vína jedno :-)
Pierre Soulez vinařil na Château Chamboureau hezkých pár let, nyní vinařství vlastní telekomunikační magnát Philippe Fournier, který jej společně s Domaine Jo Pithon sloučil pod značku Domaine FL. Jaký bude další vývoj se uvidí, sympaticky vypadá přechod na bio produkci, o dost méně mne těší příchod jednoho z létajících konzultantů, kterým je Stéphane Derenoncourt. Každopádně já otevíral Château Chamboureau Savennières 1990 „Clos du Papillon“, víno z jedné top poloh oblasti (jméno prý vychází ze tvaru, který připomíná motýla). Korek už dost jetý, trochu prosáklý, ale stále ještě v pohodě. Zlatá výrazná barva, ve sklence se víno docela líně převaluje. Vůně hodně intenzivní pocitovka – bylinky, med, mineralita, efektní, takové ty až k pláči vzpomínkové vůně půdy, staré chalupy a tak. K tomu zvláštně sladké aroma připomínající gumové medvídky, nějaká ta apatyka, kořenitost. Prostě krásné. A tuhle vůni si drží několik dní. V chuti bohužel už to takový zázrak není, důvod je opravdu hodně výrazná sladkost (někdy připomínající stylem cukrovou vatu), u které jsem doufal že ji zub času trochu okouše, ale nestalo se. Sama sladkost by problém nebyla, ale kyselin prostě není dostatek na to, aby víno nepůsobilo poněkud ulepeně. Trochu pomáhá výraznější alkohol, je to dost hutné, ale kyseliny stejně chybí. Je to dlouhé, kořenité, zajímavé, ale prostě spíš na malou dezertní skleničku a taková zajímavost. Těším se na Clos du Papillon a Roche aux Moines ročníku 1989, to by mělo být snad o kus vyváženější. Uvidíme.
