Včerejšek byl vyloženě ideální pro degustaci – v biodynamickém kalendáři se skví květový den a víno by tak mělo nabídnou nejen aromaticky nejvíce, navíc se 25. května uctívá sv. Urban, patron vinařů (Praha si z toho nic nedělá a nejvíce ochutnávek je v kalendáři až na dnešek, čtvrtky jsou vždycky narvané). Sešli jsme se u nás doma a přechutnali jedenáct různorodých vín a jedno domácí pivo, poznámky tentokrát rozdělím do víc zápisků na „logické celky“. A začnu úvodními jarními a letními víny. Jako první vzorek přišlo zelené víno, Vinho Verde z Portugalska. Původ jména není jistý, možná odkazuje k zelenému vzhledu regionu Minho, možná se používá protože vína se většinou pijí velmi mladá a čerstvá (a bílá mají skutečně zelený odlesk v barvě), možná je to jméno díky blízkosti regionu ke Costa Verde, Zelenému pobřeží. Důležité je, že vína jsou typicky hodně lehká, jemně perlí (jak přirozeně, tak často i díky přídavku CO2, ale celkový tlak je pod jeden bar) a velmi osvěží. Nejvíce se jich vypije samozřejmě přímo v Portugalsku, hlavně těch úplně suchých variant, ale obrovským trhem je pro ně třeba Německo, kde je to hodně oblíbený aperitiv. U nás na Vinho Verde narazíte spíš sporadicky a je to dost škoda. Často jde o kousky třeba jen za 3€ a v tomhle počasí by se sklenka k obědu vyloženě hodila.
Quinta da Lixa je středně velký mladý a moderní podnik, společně s několika dalšími vinařstvími spadající do obchodního impéria rodiny Meireles. Seixoso Vinho Verde DOC 2010, postavené na odrůdách Loureiro a Trajadura, je pak klasický představitel tohoto typu vína. Nízký alkohol jen 9.5%, světlá zelenkavá barva s trochou bublinek. Mladá čistá svěží vůně, příjemný mix květin a ovoce, trochu připomínající základní veltlíny z Weinviertelu. Úplně suché, lehké, živé s příjemnou perličkou, decentní mineralita a náznak pepřové kořenitosti v závěru. Dost sympatické lehké pití, naslepo bych tipoval základní rakouský veltlín, který někdo ještě mírně naředil perlivou minerálkou :-) Nemá a ani nechce mít skoro žádné atributy, které definují „velká“ či „seriózní“ vína, je to přesný protipól. A další lahve si v letních vedrech vychutnám víc než rád.
Pokračovali jsme dvěma roséčky z Francie. Château de Millet, přes pět generací provozované rodinou Dèche, pěstuje víno na padesáti hektarech v oblasti Bas Armagnac. Právě vinná pálenka, společně s Floc de Gascogne (podobné Pineau de Charantes, viz článek z degustace Beaulonu), byla vždy jejich hlavním produktem. Nově ale vyrábějí i docela dost vína pod apelaci Côtes de Gascogne (k tomu zase viz článek Dvě levná čerstvá bílá z Gaskoňska), většinou lehčí záležitosti na okamžitou spotřebu. Rosé 2010 je postaveno komplet na odrůdě Égiodola (v baskičtině to znamená něco jako „pravá/skutečná krev“), což je poměrně nedávný (1950+) a nepříliš rozšířený (po Francii stovky hektarů) kříženec odrůd Fer Servadou x Abouriou. Samotné víno má jahodovou barvu a smetanově jahodová (až přezrále) je i vůně, s decentním dotykem nějakých zelenějších listnatých aromat. V chuti, krémová jahoda, dostatečná ale docela krotká kyselina, středně plné, snadno pitelné. Klasická čistá moderní růžovka, nic víc a nic míň. Sice ještě nespadá do těch vyloženě průmyslových záležitosti, ale nějaký hlubší zážitek asi neposkytne.
Když se řekne Perrin et Fils, tak se vinným nadšencům vybaví především superhvězda Châteauneuf-du-Pape, slavné Château de Beaucastel. Ale produkují mnoho dalších menších vín, kupříkladu v Côtes du Ventoux (resp. dnes už jen Ventoux, zjednodušovat je třeba!) řadu vín „stará farma“ – La Vielle Ferme. Červené je spolehlivé fajn nenáročné jižní pití kterého se v restauraci netřeba bát, bílé (to je ale z Côtes du Luberon) mi nikdy moc nesedlo (takové moc měkké, teplé a málo kyselin; ale mne málokdy osloví i bílá Châteauneuf-du-Pape a vůbec bílé z jižní Rhôny, kterým je stará farma stylově nejblíž, takže pokud je vy máte naopak rádi…) a tentokrát jsem zkoušel Rosé 2010 – směs Cinsault 50% + Grenache 40% + Syrah 10%, na slupkách zhruba den, zpracování čistě v nerezu. Jejich roséčko poměrně pravidelně získává různá „best buy“ ocenění v zahraničním tisku, mělo by mít skvělý poměr ceny ke kvalitě. Barva výrazná tmavší malinovka. Vůně poněkud sevřená malinovo-jahodová, snaží se z ní vylézt nějaké další věci, ale zatím se jim to nedaří. V chuti mladičké, výrazné, hutnější, ovocité s pěknou kyselinou, dokonce nějaké třísloviny tam jsou a decentně hořčina v závěru. Sice je to rosé, ale mám dojem, že chce ještě trochu času a alespoň pár měsíců nechat uležet na lahvi. Momentálně je takové dost rozhárané a poněkud neharmonické, ale serióznější a zajímavější než předchozí vzorek, byť jde zatím pít o dost hůř.
