Už je to skoro tři neděle, co se v pražském vinném baru Red Pif uskutečnila degustace a degustační večeře s vinařstvím Il Molino di Grace (web, a jejich spřízněného Castello di Montefioralle). Pořádal ji dovozce František Neuman z winez.cz. Na večerní párování vín s jídly jsem neměl čas, ale dorazil alespoň na degustaci pro odbornou veřejnost (i tam šlo párovat některé typické italské dobroty) odpoledne, kde byl na upovídaného vinaře překvapivě téměř sám. A měl tak možnost s ním a nad jeho víny nerušeně hovořit přes dvě hodiny o všem možném, navíc překvapivě dobrou angličtinou, na vinaře z Itálie až zázračně bez klasické úpravy leckterých slov takovým způsobem, že už to angličtinu ani nepřipomíná. Důvod se ukázal velmi záhy.
Gerhard Hirmer, ono už to jméno leccos napovídá, je původem vinař z Německa. Navíc podnik zakládal (relativně nedávno, v roce 1995, první ročník na trhu je pak 1999) společně s americkým investorem Frankem Gracem. Ale i přes tyhle náznaky není vinařství, sídlící nedaleko městečka Panzano v oblasti Chianti, stylem žádná hypermoderní záležitost (byť tam enologické konzultace provádí Franco Bernabei). Sice chtějí dělat vína přístupná a dobře pitelná, ale terroir a odrůdu nezapřou. Pěstují téměř jen Sangiovese (momentálně mají osázeno 40ha z celkových sto které vlastní) a je na něm postaven i jejich „supertoskánec“, už nějakou dobu pracují na vinicích v podstatě bio a teď požádali i o certifikaci (jsou v přechodném období), od ročníku 2006 fermentují všechna Chianti spontánně (prý snad jediné víno nechtělo a muselo mu být pomoženo, pokud důvěřujete tomu co říkají italští vinaři… ale tohle je němec a tak snad… :-), krom základního vína nefiltrují. Sice vína připravují v barrique sudech, ale nesnaží so o nějak výrazně nadubované záležitosti, typicky se jedná o sudy spíše už použité a často také míchají víno z nerezu, velkých sudů a malých soudků.
Na webu vinařství najdete technické detaily (doba v sudech a jakých, způsob a délka vinifikace etc., tady se zmíním jen o části). Na úvod základní Il Volano Bianco a Rosso 2007 (IGT). Bílé je Malvasia (30%), Trebbiano (30%) a Chardonnay (40%) připravené čistě na nerezu. Aromaticky už docela nazrálé, směrem k medu, květinám a ovoci v podobě jablka. Suché, bylinkovo-ovocité, minerální, překvapivě hodně dlouhé, zemitější, zajímavé. Červené je jediné jejich víno s příměsí jiné odrůdy než Sangiovese, obsahuje ještě 25% Merlotu. Přímé, ovocité, středně plné nekomplikované červené, vyvážené, příjemně pitelné, skvěle udělané. Nerezovka na popíjení ve velkém k pizze a různým chuťovkám :-) Vyrobeno je to typicky z nejmladších keřů co mají.
Následovalo srovnání třech vín Chianti Terre delle Falcole. Ročníku 2006 v Classico podobě mne vyloženě nadchnul. Sladší červeně ovocitá, decentně nazrálá, bohatá moc pěkná vůně. V chuti suché, středně plné, vyvážené, bezva kyselina, šťavnaté ovoce, tříslo, skvěle strukturované. Něco živočišnosti, dobrá délka. Svěží, ryzí pohoda, pro mne přesně na rozhraní vína pro zkoumání a které mne potěší, ale zároveň jde snadno pít a i bez většího přemýšlení poskytuje parádní zážitek. Chci domů. Ročník 2005 (obecně dost složitý v té oblasti) byl nazrálejší, zemitější, už se sunul směrem k čajovým výluhům a bylinkám, ale stále s pěkným ovocem, dobrou stavbou, vyvážený a dobře pitelný. Ročník 2005 Riserva je ze starších keřů (45+) a dostal o něco více dřeva. Opět pěkně nazrálé, bohaté, efektní, se znatelnějším dřevem a pěkným sladším svůdným ovocem, krásně postavené, dost kyselin, ovocité, minerální, kombinace snadné pitelnosti a seriózního projevu (což mi u vín dost často chybí, buď jsou jednoduchá a nekomplikovaně pitelná nebo zas taková moc vážná… v tomhle směru italové fakt excelují a umí oba směry skvěle skloubit).
A pokračujeme k Il Molino di Grace, nejprve Chianti Classico 2006. Mladé, vyvážené, červeně ovocité, s decentním příjemným doplňkem dřeva. Čerstvé, přístupné, ovocitost takového toho lascivního nasládlého svůdného stylu, zábavné a přitom seriózně postavené, bude pěkně zrát. Vyvážené, ovocité, mladé ale již teď dobře pitelné, páteř kyseliny, pěkná tříslovina, delší. Chutné, výborné!!! Riserva 2005 byla znatelně nazrálejší (ročník se asi dost projevuje, skok mezi 06 a 05 je velký, jen jeden rok bych neodhadoval), bohatší, se znatelnějším dřevem, komplexní, s kořenitými a bylinkovými tóny. Suché, ovocité, kulaté ale s páteří kyseliny, skvěle postavené, delší, efektní. Pocitově na pomezí klasičtějšího tvrdšího evropského červeného a přístupnějšího moderního ovocného silného kulatého stylu.
A právě ta „moderna“ už se víc projevuje u dalšího Il Molino di Grace, kterým byla Riserva 2004 „Selezione Il Margone“ (výběr zhruba čtvrtiny top hroznů, více dřeva), vína plného, efektního a bohatého, sladce ovocného, hutnějšího. V chuti je ale stále hromada pěkných kyselin, takže to není žádný novosvětský měkkouš, je to komplexní, strukturované, dlouhé, povedené. Ale stejně tak nějak inklinuji k jejich Classico variantám :-) Riserva 1999 (z magnum lahve), jejich první ročník vůbec, se projevovala vůní překvapivě mladistvou, sice už s nějakými výluhy a bylinkami a ještě ne úplně integrovaným dřevem, ale stále se svěží ovocitostí. Nepůsobilo to o nic starším dojmem než nulapětka. V chuti trochu trpčí a mírně vysušené, ale stále pěkné ovocité pití, svěží, dobře postavené.
A na závěr dva supertoskánci, byť v tomto konkrétním případě by to klidně mohlo být Chianti Riserva, protože jako odrůda je použito čisté Sangiovese. Ale už takhle prý mají těch Chianti variant několik a tak zvolili tuhle (asi i ekonomicky zajímavou) cestu. Gratius je víno z jediné vinice, příkrého svahu s minimálním množstvím půdy nad vápencovým masivem, do které hluboko zarývají kořeny keře staré 70 a více let. Výrazná redukce úrody a k tomu více dřeva (ale stále ne nějak přestřeleně, zhruba na úrovni Selezione Il Margone, 11 měsíců v sudech nových a jednou použitých). Ročník 2005 je víno intenzivní, bohaté, ovocito-kořenité s kávovou linkou ze sudu, kulatější, výrazné, se sladším ovocem a jakoby trochu líbivější, ale přitom dostatečně komplexní, velmi dlouhé. Ročník 2004 má znatelně nazrálejší barvu, vůně opět bohatá, hutnější, ovocito-kořenitá, s výraznějším vlivem dřeva do kávy a čokolády, komplexní. Kulaté, hutnější v chuti, vyzrálé ovoce, pěkná kyselina tomu dává páteř, komplikovanější, teprve na cestě, pro mne o dost zajímavější než nulapětka.
Vinař v průběhu ochutnávky zavedl hovor i mimo jeho vína a navíc na několik mých oblíbených témat, kupříkladu si stěžoval na vinařské podvody (popisoval Brunello Classico X Brunello USA, kamiony s nákladem hroznů směřující do tradičních toskánských oblastí z úplně jiné apelace, meziročníkové směsky za hranicí povolených limitů…) a překvapivě zabrousil i k tématu vín z Moravy, která mu docela chutnala, jen nechápal cenovou politiku. Prostě mu přišla drahá. Každopádně šlo o moc fajn zkušenost a leckterá z ochutnaných vín bych doma užil v počtu více než jedné lahve:-)
P.S. před nedávnem jsem tu psal o degustaci různých klonů Sangiovese kterou pořádalo Banfi (pravda, jedno z těch vinařství se „sporným“ zacházením s pravidly apelace, ale mají některá skvělá vína).
