Narazil jsem včera na báječnou kritiku české gastronomie, no považte sami… „Žaluji totiž na českou kuchyni. Chvalte si ji s pošetilou samolibostí, vrazte do ní ještě jednou tolik vajíček a vepřového a másla a čeho chcete: je neosvícená, těžkopádná a bezmyšlenkovitá.“ … „U nás jsme zůstali, pokud se jídla týče, ve stadiu mladšího bronzového věku, asi tak v homérské době, kdy "kvetoucí tuk stékal po vousech hrdin”. Vousy i hrdinství pominuly, jenom ten tuk stéká dál. Jsem stejně vzdálen vegetariánství jako pacifismu, abstinence, eugeniky, volné myši a jiných kulturních pověr; ale to výlučné masožravectví našich hospod, ten nedostatek invence, ta vepřová a hovězí masívnost mne skličují.“ Článek by klidně mohl pocházet (krom úrovně práce s naším rodným jazykem) z pera nějakého současného novináře, ve skutečnosti tento „hlas nevlastenecký“ sepsal Karel Čapek pro Lidové Noviny 27. července 1923. A já si u toho říkal, co uvařit zahraniční návštěvě, abych se pro ni blýskl s českou gastronomií. A večer si tak trochu povzdechl „ach ten nedostatek invence“, když hostům krájel hovězí a zaléval ho svíčkovou :o)
Poctivou, domácí! Z jednoho masa (pěkná žebra, následně obrána až na kost a maso zkonzumováno s křenem, hořčicí a nakládanou řepou) jsme udělali vývar, druhé připravili zvlášť (v tomhle směru už to neřeším jinak než Sous Vide s následným rychlým opečením) – buď máte bezva maso nebo vývar, najednou to zvládne jen kouzelník. Kostky zeleniny (celer, petržel, mrkev) osmažili na rozpáleném tuku, k tomu porce koření (bobkový list, nové koření, pepř a pro trochu „divočejší chuť“ i něco jalovce a tymiánu) a následně šup s tím do toho vývaru. Provařit, propasírovat, přidat smetanu, rozšlehat do jemna tyčovým mixérem. Trocha přicukření, přisolení či přikyselení podle chuti. K tomu karlovarský knedlíček (opražené kostky housky 250g + mléko 250ml + rozpuštěné máslo 30g + 2 vaječné žloutky promíchat, přidat nasekanou petrželku a 50g hrubé mouky, okořenit solí a muškátovým květem, následně vmíchat sníh ze zbylých bílků a šup s tím, vytvarováno jako knedlík a zabaleno do utěrky či naolejovaného alobalu, tak na 25 minut do vroucí vody). A nikdo si nemůže stěžovat, je to bašta! Tedy stěžovat si na něco může skoro každý, protože každý druhá rodina dává jiné množství zeleniny a koření a kdo ví čeho ještě, takže svíčková je všude unikát a zvyk je železná košile, každá jiná je prostě… ne ta správná :o)
Co je podle vás „česká klasika“ a jídlo, které vás jako jedno z prvních napadne pro návštěvu ze zahraničí (a nemluvím o Německu či Rakousku, ale spíše vzdálenějších zemích), něco co nás charakterizuje a přitom neuvede třeba křehkou Japonku do postobědového komatu? Nedávno jsem se dost pobavil u poznámek k naší jediné hvězdičkové restauraci na webu Michelinu, kde hodnotící zmlsanci zrovna nadšeni nejsou (dopadá tam hůře než jiné podniky v Praze) a stěžují si na „servir de la graisse de porc en expliquant que la viande porcine est très grass“ a druhý notuje, že vepřové bylo fakt tučné :o) V podobném duchu probíhal i pořad No Reservations Anthony Bourdaina z ČR, tam nás popisuje jako zemi, kde i salát znamená vepřové maso, tvrdí že bude po návštěvě „potřebovat transfůzi ze zeleniny“ a Prahu přejmenoval na Porkopolis… Takže servírovat grilovanou krkovičku či vepřové koleno má vlastně logiku, jsme tím slavní, ale opravdu je to nejlepší možné (doma zvládnutelné) řešení? Co takové naše sladkovodní ryby, třeba? Ale to jsme stále u masa, takže… chřest když je v sezóně? Mrkvový salát s jablky? Vdolky… na sádle smažené? :-) Vaše tipy a případné zkušenosti potěší ;-)
P.S. Na fotce výše je obludně veliký lososvý pstruh (měřítko zajistí citron a otvírak na víno) s masem barvy opravdu lososové. Záběr s rukama v zelené hmotě je příprava palačinkových želatinorolek se špenátem :o) Původně jsem chtěl dělat špenátovou pěnu, ale odmítl dát v Tescomě dvanáct stovek za šlehačkovou láhev… nějaký tip na levnější variantu?