Téma „Čína & víno“ se zde na blogu objevuje poměrně často a důvod je celkem zřejmý – tahle země se stává nejen jedním z nejvýznamnějších trhů pro velká vína (jejichž ceny brutálně nafukuje), ale také zásadním importérem vín průmyslových. A také tam vznikají tisíce hektarů vinic, tentokrát už ne na téměř náhodných místech, ale pod pečlivým dohledem špičkových odborníků z Evropy a s financemi ze známých vinařství. Je tomu jen pár dní, co Jia Bei Lan 2009, cabernetová směska vinařství He Lan Qing Xue z provincie Ningxia, zvítězila na prestižních Decanter World Wine Awards v silné kategorii „červená bordeaux odrůda nad 10£“. Jia Bei Lan je připravena z ručně sbíraných a tříděných hroznů odrůd Cabernet Sauvignon z 80%, Merlot z 15% a Cabernet Gernicht, odrůda příbuzná nejspíše Cabernet Franc či Carmenére, z 5%. Nefiltrováno, nečiřeno a ročně se vyrobí jen 20.000 lahví. Sklepmistr vinařství si praktické vzdělání odbyl, mimo jiné, ve špičkovém Château Palmer. Bordeaux třes se! :-) V The Telegraph se objevila poměrně kvalitní reakce pár šťastlivců, kteří měli možnost víno ochutnat, a zas nějaké velké nadšení neprojevují. To ale nic nemění na faktu, že o čínském víně se najednou psalo v kupě mainstreamových UK a US novin. Na stejné soutěži si stříbrné i zlaté medaile odnesla vinařství z Japonska, Indie či Thajska, tedy zemí o kterých se v souvislosti s vínem dříve mluvilo minimálně. Svět vína se mění a znovu opakuji to, co ve dvou článcích minulý týden – konkurovat tím, co umí očividně skvěle (a leckdy i levně) vyrobit praktiky všude, dlouhodobě nepůjde.
Dr. Vino přinesl fajn reakci na poznámku Erica Asimova, že konzumentům vína byl vymyt mozek a jsou přesvědčeni, že potřebují nějaké vinné vzdělání, aby dokázali láhev ocenit. Upřímně… něco na tom je. Určitě existuje nemalá skupina vín, které lze jen těžko ocenit bez patřičných zkušeností a znalostí, nebo si je bez nich minimálně užijete o dost méně. Je tu nenulová šance, že utratíte kupu peněz za víno, která vám naprosto nesedne (například čerstvě nalahvované tříslovinové Bordeaux). Na druhou stranu ale slyším velmi pravidelně „já o víně nic nevím, mně tyhle (vyberte náhodné průmyslové víno okolo sedmdesáti korun) úplně stačí“. Stejná osoba si pak fakt užije zajímavější pořádné víno bez nejmenších problémů a dokonce víc, aniž by si předtím musela nabiflovat minimálně The Oxford Companion to Wine (jedna z vůbec nejlepších obecných referenčních knih o víně, mimochodem). A kdo za to může? My všichni, co běžné konzumenty pravidelně uvádíme do rozpaků. Dlouhé detailní degustační poznámky, exotická doporučení toho správného snoubení, speciální skleničky, velmi drahé lahve… není se co divit, že kohokoliv krom vinného geeka to poněkud odrazuje. Vzniká zde dojem, že po té základní kategorii „o víně nemusím nic vědět“ hned nastupuje tohle (ale užívám si ho) šílenství, jako by neexistovala spousta parádních vín a stavů mezí tím. Lahví, na které fakt nepotřebujete Riedel Sommeliers sklenky ani roční kurz rozpoznávání vína, jen minimální snahu zjistit, co vám opravdu chutná.
V Lidovkách se objevil článek Jablonecké sklářství mají vzkřísit skleněné zátky. Firma Preciosa si pořídila licenci na zátky Vino-lok, u nás je běžně používá jen Nové vinařství, a jejich výrobou se snaží nejen udržet ve sklářském průmyslu, ale navíc navýšit kapacity. O Vino-loku jsem něco psal v článku o vinařství na kterém se poprvé testoval, je to rozhodně zajímavá a elegantní alternativa ke šroubovému uzávěru. Což mi připomíná jednu nedávnou zásadní vinnou zprávu pro pejskaře – bladhaund z australské vinařské rodiny se naučil, však k tomu má čichové předpoklady, spolehlivě rozpoznat korkovou vadu a jí podobné. Stačí mu dát čichnout ke korku, sudu či sklence vína. Bladhaund do každé rodiny! No však si to přečtěte celé… :-)
