Venku je podzim, počasí naprosto ignoruje kalendář, což je ostatně jedním z poznávacích znaků tohoto roku. Tak si horké letní dny (i když že bych nějak postrádal teploty přes 30°C se říct nedá) připomeneme alespoň třemi růžovými víny. Ne že by se hodila právě a jen na léto, ale už je to takové klišé, že jo. Nejprve zemská Frankovka rosé 2010 z Vinařství Trpělka & Oulehla (Regina Coeli). O tomhle víně jsem se tu už krátce zmiňoval v článku Morava vhodná k žehlení, právě na téhle lahvi je vzadu malý symbol žehličky, manželka vinaře totiž prý „mnohem častěji žehlí, než leží u bazénu“. Protáhlá čirá láhev, fajn viněta. Víno v barvě starorůžové. Uměřená ovocitá aromatika, maliny ve smetanovém krému. V chuti suché s jemným dotykem cukru, živé, středně plné. Moc fajn kyseliny ale ne vyloženě řízné, skvělá pitelnost, krémové ovocité doznívání, velmi sympatické, dobře udělané, přístupné ale ne vyložená líbivé růžové. Baví mne a vůbec celá tahle řada jejich základních vín za zhruba stovku je velmi fajn.
Skončilo mi doma rosé z oblasti pro něj zaslíbené, Provence. Château Des Ferrages Cuvée Roumery 2008 je poměrně oblíbená a po celém světě prodávaná značka, v čiré lahvi tvaru typického právě pro růžovky z Côtes de Provence. Postaveno na odrůdách Grenache, Cinsault a Syrah. Velmi bledá barva. Jahůdková, čistá, méně výrazná, v pohodě obyčejná vůně, ale poměrně přirozeně působící. Suché, čisté, výraznější kyselina, lehčí až středně plné, jednoduché letní pití bez výraznějšího charakteru. Neurazí, ale nějaké zvláštní potěšení taky spíš neposkytne. Kolik stojí v ČR nevím, ale dovedu si představit, že za 5-6€ při západu slunce přímo na pláži ve Francii, navíc v úplně mladém ročníku, vyvolává stejné nadšení, jako by šlo o legendární burgundské za stovky euro :o)
A na závěr něco z trochu jiného soudku a kategorie „člověk si musí umět udělat radost“. O Champagne Tarlant Rosé Prestige Millesime 1999 Extra Brut jsem tu už psal, v delším článku o vinařství jako takovém a několika jejich vínech. Šampaňská jsou v podstatě jediný typ vína, u kterého najdete archivní růžovky, jinak většina vzniká na vypití „do roka a do dne“. Tenhle kousek je klasická pocitovka a mám obavu, že bych u něj měl pokaždé značně odlišné poznámky, mohu-li soudit ze třech různých setkání. Naposledy doma jsem si sepsal (než nad tím přestal přemýšlet a prostě si ho užíval) tohle: „Fajn barva a velmi pěkné perlení mrňavých bublinek. Výrazné, efektní ve vůni, poměrně hodně vinné a ovocité, exotičtější aromata jako zázvor, vánoční koření. Velmi suché, kvanta kyselin, fantastická mineralita a délka, šťavnatost, hodně efektní ovocitost (kyselejší, exotičtější ovoce), zajímavé hutnější „masité“ tóny, elegance. Ztrácím se v tom, paráda!“ Dvanáct stovek? Čert je vem, stálo to za to!
Nedávno jsem tu naznačoval existenci dvou směrů přístupu k vínu mezi konzumenty, který popisuje například článek Wagnerians vs. Martians na blogu Wine Economist. Jeden na víno kouká jako na „základní potravinu“, něco co by mělo stát rozumné peníze a být přístupno na stole každý den k jídlu a jeho příznivci jsou bez sebe radostí z toho, co všechno se dneska dá snadno koupit. Samozřejmě si s nadšením užijí nějakou výjimečnou láhev, ale jejich dobrý pocit z vína vychází právě z toho, že jde o neoddělitelnou součást stravy a k radosti jim takhle stačí i obyčejná vína. Ten druhý směr vidí víno jako významný kulturní fenomén a hledá zásadní vína, která umí vylovit vzpomínky z našich nejniternější zákoutí a poskytnou velké zážitky, běžná průmyslová levná vína podle nich zbytečně snižují laťku a kvůli nim se kupa lidí nikdy nedostane dál (a vinný grál je třeba hledat, žádné vynaložené peníze na lahve a čas a energie na vinné vzdělání nejsou vyhozené). Otázka tedy nestojí „rosé Regina Coeli vs. Champagne Tarlant“, ale jde o mnohem podstatnější rozpor. Na kterou jeho stranu se spíše kloníte? :-)