Chrámecký Pinot ročníku 2000

Na některá vína mám opravdu krásné vzpomínky a i po mnoha letech jsem schopen vybavit si, jaký dojem jsem z nich měl. Skoro si říkám, že je u nich lepší neabsolvovat si nová setkání, zklamání je totiž až příliš pravděpodobné. Ale sem tam na ochutnávkách „sny a pověsti ožívají a vyskakují z trávy“ a některá z kdysi vychválených lahví se z ničeho nic objeví, často jde o poslední schraňované kousky z něčího archivu, aby předvedla, zda ustála zkoušku časem a statut legendy, byť třebas v očích jen několika jednotlivců, si stále zaslouží. Nedávno jsem takhle ochutnával pár zaprášených kousků z Mikrosu, ve své době parádních vín, a kvalitu si držela stále. A mezi podobné lahve u mne určitě patří Pinot noir košer z vinařství Chrámce v ročnících 1999 a 2000, o trošku méně pak 2002 a později se už vlastně nikdy tak velké nadšení neopakovalo. Tahle vína si pamatuji taková podzimně zasmušilá a hodně jsem se těšil, jaký dojem budu mít z lahve výběru z hroznů ročníku 2000 naslepo zařazené jako „bonus“ mezi více než dvacítku pinotů ročníku 2006 (viz první kolo, o druhém budu psát začátkem listopadu, článek opět vyjde paralelně s tím od P.J.).

O lahvi se, v podstatě s maximálním hodnocením, detailně rozepisoval P.J. na O Víně. Ale to bylo před více než pěti lety. I mé poslední setkání proběhlo hodně dávno, navíc s jinou šarží tohoto vína (nejspíš lahvováno o něco později). Nějaký delší text jsem o něm nikdy nepsal, nadšením ale hýkal třeba nad pozdním sběrem 1999. Dvoutisícovka minulý týden se prezentovala spíše bledší cihlovou barvou, stále pěknou. Aromatika se již kompletně přesunula od ovocných tónů, které tam najdete jen v podobě sušených brusinek a šípků (nebo výluhů z nich), ke starému vlakovému vagónu, kouři, uzenému. V chuti suché s výraznější kyselinou a ještě zbytky červeného ovoce, poměrně dlouhé doznívání s karamelovou nasládlostí, znovu onen dřevěný uzený vagón (až směrem do prázdné sklenky od kouřové single malt whisky druhý den ráno), stále dobře pitelné a zajímavé. Je otázka, co od pinotu/vína obecně očekáváte. Já něco jiného, ale tenhle projev mám, ve větší či menší míře, právě se starými pinoty z Chrámců spojen, takže mi to vlastně docela sedlo.

Jaké starší a dnes již prakticky nedostupné víno z Čech či Moravy je pro vás „legendou“? Máte nějaké, kterého si šetříte poslední láhev? A následuje u podobných vín, při otevření po letech, spíše zklamání, nebo si častěji krásně připomenete, proč vám tolik chutnalo tenkrát?

Tak trochu k tématu: „To“ víno ve zkoušce deseti lety | Čtyři odrůdy, čtyři roky potěšení