Spotřební daň na víno s jedním pěnivým

Včera se médii prohnalo strašidlo pojmenované spotřební daň z vína. Vyděsilo (alespoň dle počtu komentářů) například čtenáře iDnes, iHned, Novinek a zjevilo se i na obrazovkách v hlavní zpravodajské relaci ČT. Dalo se to očekávat – oblíbený alkohol, jehož spotřeba stále stoupá, ve spojení s univerzálně nenáviděným výrazem „daň“, to je téma co zaujme davy. O spotřební daní u vína se mluví už dlouho a nedávno se dostala i do protikrizového balíčku NERVu s tímto zněním: „Zdanění tichého vína - zvýšení spravedlnosti zdanění, roční konzumace 150 milionů litrů (dosud bez daně), Zrušit lze i vinařský fond, jde jen o horizontální spravedlnost, bez fiskálního efektu.“ V současné době je spotřební daň uvalena jen na vína šumivá a meziprodukty, ministr financí Miroslav Kalousek mluvil o dani na klasická vína tichá a částce někde okolo deseti korun na litr. Problém ale není jen v tom, že by vinné potěšení podražilo a teoreticky jen o pár korun (v případě slušné sedmičky jednotky procent, u levných stáčených a různých krabic třebas o čtvrtinu i více).

Devět bílých z Dobré vinice

Minulý týden se v Salónu Paukert, fajn prostoru v domě kde sídlí vyhlášené lahůdkářství (kde se teda názory dost různí a nadšení, které panovalo při jeho znovuotevření, už nepanuje), konala ochutnávka jednoho z mých vůbec nejoblíbenějších domácích vinařství – Dobré vinice. Vinař, Petr Nejedlík, nemohl dorazit, a tak jej za prodejce zastoupil Luboš Osička. Ten má naštěstí k těmto vínům velmi blízko, z jejich vlastního rodinného sklepa a ostatně i velkobílovických vinic sledoval vznik leckterého z nich, a pamatuje si mnohá vinařova přirovnání, takže návštěvníci o mnoho nepřišli :-) Snad jen Luboš byl až překvapivě komisní a vína představoval nečekaně vážně, což tedy mohlo přijít divné jen těm, co se s ním vídají častěji. Petr Nejedlík naopak leckdy i z degustací pro profesionální klientelu udělá až nečekanou show :-) Informací jsme dostali dost a vína potvrdila, že Dobrá vinice si drží vysokou úroveň. A rozhodně nenabízí vína, která se nutně musí zalíbit každému.

Výsledky ankety „Nechali jste si dělat vlastní viněty na víno?“

Vlastní viněta na víno? Z výsledků právě uzavřeného průzkumu vyplynulo, že ze 188 hlasujících na tomto blogu více než polovina, 58%, nikdy nic podobného nezkusila a ani neplánuje. To se ale celkem dalo čekat :-) Pro 13% hlasujících je vlastní viněta naopak normální věc, protože jde o dovozce či vinaře, a 10% o nějaké té vlastní vinětě uvažuje. Přes 7% už vlastní vinětu vyzkoušelo, pro víno určené jako dárek nebo prostě jen tak. Sám jsem viněty na míru využil už několikrát, je to docela užitečná věc co umí za pár korun navíc udělat i z normálního vína něco „zvláštního“ a speciálního pro tu či onu příležitost, a funguje lépe než by člověk čekal :-) No a našlo se tu dokonce i pár padělatelů slavných velkých vín! :-) Kompletní výsledky viz níže.

Falšované zprávy o zdravotních účincích vína, pilulka proti účinkům alkoholu, tetování

O co snadněji se píší zápisky jako Kardiolog radí: pijte víno každý den!, jen co je pravda. Ale nelze zamlčet i jiná fakta :-) University of Connecticut obvinila jednoho ze svých výzkumníků (viz článek na NYTimes a ořezaná verze na Novinky.cz) jménem Dipak K. Das, že opakovaně falšoval výsledky výzkumu resveratrolu a potažmo červeného vína a připisoval mu vyšší pozitivní účinky, než je realita. Vědec se brání, že chyby nejsou úmyslné, ale nejspíš k nim došlo v rekonvalescenci po prodělané mrtvici. Každopádně šlo jen o výzkum určitých okrajových vlastností této látky (další expert na resveratrol z Harvardu se dokonce vyjádřil, že o Dipaku Dasovi dosud neslyšel), takže žádná tragédie :o) Praktické zkoušky umírněné pravidelné konzumace vína stále dopadají dobře a pozitivní efekt má vlastní alkohol, resveratrol je spíš bonus navíc. Případ má vlastně větší dopady na obecnou problematiku rozdělování peněz na výzkum :-)

Dva novozélandské pinoty

Občas mám děsnou chuť na pinot z nového světa a nejraději bych sahal (úspěšnost „to mi fakt chutná“ je největší) po těch z Nového Zélandu, ale nabídka v ČR není zrovna velká a ceny poměrně vysoké. Ale to po pravdě skoro všude, NZ se snaží udržet obraz „prestižního“ producenta, dokonce jejich vinařské organizace tlačí proti vývozu vína v tancích ve velkém a podobně. Což samozřejmě nefunguje a v super/hypermarketech po světě najdete jejich vína za pár mincí některé z mnoha nestabilních světových měn. Ale průměrná láhev novozélandského pinotu či sauvignonu je prostě trochu dražší. V nedávné době jsem odšrouboval a, na NZ netypicky, ošpuntoval dva vzorky. Oba v ceně zhruba 14€ i s poštovným z Německa (Vinexus). Tak se na ně mrkneme…

Důvěrné sdělení o dvou Chardonnay

Champagne J.L. Vergnon Blanc de Blancs Grand Cru Confidence Millésime 2003 Brut Nature v dlouhém názvu říká hodně podstatných informací. Pochází ze zajímavého domu J.L. Vergnon, o kterém jsem tu psal už několikrát (nejdříve v Cenově dostupnější a moc fajn šampaňské, následně Vánice s ročníkovým šampaňským a Talbotem a nakonec jsem se vrátil k vzorku z prvního článku v Letní osvěžení aneb šumivé víno na ledu?). Jedná se o blanc de blancs, takže čisté Chardonnay, a pochází z vinic v obcích klasifikovaných jako Grand Cru, konkrétně Le Mesnil-sur-Oger a Oger. Jde o víno ročníkové, z komplikované (velmi horké) nulatrojky, a lahvované bez dosážního likéru, takže naprosto suché. U cuvée Confidence lze ještě dodat, že pochází ze starých vinic a tichý základ je z poloviny školen v dubových sudech. Na lahvi na kalech leží víno zhruba čtyři roky. Vinař ho navíc doporučuje servírovat v normálních větších vinných sklenkách a při teplotě okolo 12°C, žádné podchlazení a úzké flétny. Jak tedy chutná?

Období hypotékové, s víny okolo stovky

Dneškem začíná Prague Wine Week, týden plný různých vinných akcí, který startuje galadegustací s (nejen) vítězi Prague Wine Trophy. Po pravdě v říjnu a listopadu vypadá program degustací v Praze, i bez nějaké centrální organizace, ještě nabitěji než teď, ale i tak trocha vinných aktivit v jinak poklidnějším lednu potěší :-) Vzhledem k tomu, že se nejspíš budeme brzy stěhovat do vlastního a započne nám éra hypotéková, tak se místo propracovaných gastronomických snoubení jídla s vínem v restauracích budeme asi doma věnovat párkům s bramborovo-hráškovou kaší (teda ten párek je ze současné nabídky dost luxusní varianta, je v něm totiž opravdové maso), budu tu doporučovat vína okolo stovky a ptát se na dobré tipy v této kategorii. A nakonec, abych měl z čeho zatáhnout kuchyňskou linku, začnu rozprodávat zásoby Bordeaux ze sklepa :-) Nebo je odpíjet, to by tu byl blog ale dost monotematický :-)

Prohlášení o nákupu vína, Parkenstein, kvasinky

Nejsem si úplně jist, jak tohle funguje, protože právník nejsem… ale už jste odevzdali prohlášení o nákupu vína za loňský rok? :-) Nové ustanovení § 29 odst. 5 zák. č. 321/2004 Sb. vinařského zákona praví, že „Každý, kdo v kalendářním roce nakoupil rmut, mošt nebo víno, je povinen odevzdat do 15. ledna následujícího roku prohlášení o nákupu ke dni 31. prosince za celý předcházející kalendářní rok.“ :-) K tomuto bodu, a tomu kdo je vlastně každý, se rozepsal na Vinografu Jan Horešovský. Tak nějak bych nečekal, že se něco podobného bude vztahovat i na konzumenty, ale u našich zákonů nikdy nevíte. Do patnáctého už výkaz každopádně podat nestihnu. A že těch nákupů nebylo málo, raději to ani nechci počítat…

Dva mladé německé ryzlinky a jeden vyzrálý

Tak jsem zase otevíral několik německých ryzlinků, je to taková sázka na jistotu. Ne že bych nezbožňoval třeba ty z Alsaska, to je jasné, ale na německých je prostě něco… jen těžko napodobitelného. U špiček z Alsaska se cítím trochu jako v galerii starých holandských mistrů a s vážnou náladou zkoumám každý namalovaný stín, Německo je pro mne, tedy především ty mladší kousky, takový moderní design, ostré hrany a nakopnutí představivosti. Teda… takhle to cítím zrovna teď a vždycky přijde nějaká láhev, která vyvolá dojmy úplně jiné :-) Ale konec plků, šup na víno. Co třeba takový Dr. Randolf Kauer 2009 Bacharacher Kloster Fürstental Riesling Kabinett feinherb?

Mladý Ševčík, staré Žernoseky

Leden je období, kdy některá vinařství už mají podstatnou část produkce v lahvích a vesele se připravují na prodej. Pozoruji jistý vzor… taková vinařství mne obvykle příliš nebaví :-) Což ale neznamená, že už teď nemůže v lahvích zajímavé víno být, stejně jako třeba na svatého Martina. Včera večer jsem na Žižkově ve Veltlínu ochutnal sklenku mladého vína od Oty Ševčíka, směsi Modrého portugalu a Svatovavřineckého, a opět si ověřil, že u dobrých vinařů bude ročník 2011 na červená báječný a že loňské portugaly, kterých už měl několik vyloženě úchvatných, bude radost pít :-) Tenhle konkrétní kousek mi strašně připomněl dobré vzorečky přímo ze sudu, a nabídl náznak návštěvy sklepa i v pražských podmínkách. Mladičké, výrazně čerstvě ovocně aromatické, mísí se tam krásně zralé třešně a k tomu čerstvé hrozny a mošt, sbíhají se z toho sliny. Suché, středně plné, živé s více než náznakem perličky, ovocité, šťavnaté, lehce vápenitě minerální, s delším trochu zemitějším dozníváním. Vypil jsem sklenku s chutí. A kdybych nemusel do školy, tak dal další.

Svalnatý Yeti a Pivníci

Už i v Praze trochu nasněžilo, z ledničky je možné vytáhnout Yetiho :-) Je to americký pohled na Imperial Stout, tedy silné tmavé pivo o kterém jsem se tu zmiňoval už u Rasputina, takže přeskočíme rovnou dál. Yetiho uvařila Great Divide Brewing Company z Denveru, podle hodnocení zahraničních webů jedna z amerických špiček. Yeti „Untamed Imposing Imperial Stout“ (ještě mají různé další varianty Yetiho, oak aged, s kávou či čokoládou a tak) má 9.5% alkoholu, 75 IBU z hromady amerického chmele a 355ml láhev je myslím tak akorát. Co mám v degustačních poznámkách? Barva brutálně tmavá až skoro černá, téměř bez pěny ale i její náznaky jsou tmavé. Silné aroma praženého sladu, melasy, likérové, čisté, kávové, k tomu sympatická ovocitá linka a trochu jakoby „vinný“ nádech (ale možná je to tím, že jsem si jako druhou sklenku vzal tu širokou otevřenou na bílé burgundské). V chuti silné a hořké a velmi dlouhé, opět kávový likér, kyseliny, intenzivní, zajímavě sympaticky připálené, doznívání evokuje hořkou 90%+ čokoládu. Rozhodně ne jemné, ale vyvážené a hodně dobře pitelné, žádná taková ta „lepivost“ co občas tahle velmi silná piva mají. Tak trochu obluda, co doma asi chovat nebudu, ale občas bych si s ní zápas v ringu dal :-) Cena někde okolo stovky, pokud si pamatuji správně, v Kulovém blesku. Dost zajímavé by mohlo být kombo s pořádným steakem na grilu či dezertem s čokoládou a dost by mne od téhle firmy zajímala i ta varianta školena v dubových sudech.

10x vinětová hádanka – poznáte vinařství?

Dnes výjimečně žádný grafomanský výlev, ale skoro jen fotky :-) Od kterých vinařství pocházejí lahve, z jejichž vinět jsou níže výřezy? Některé jsou myslím dost jednoduché, jiné o chlup komplikovanější, ale obecně pokud čtete tento blog pravidelně, tak to máte snazší :-) Své tipy klidně pište do komentářů (takže ty nečtěte, pokud si chcete nejdříve zkusit sami hádat sami). Jak rychle se povede poznat kompletní sadu? Směle do toho, jednotlivé náhledy lze samozřejmě rozkliknout do větší verze (byť nic navíc myslím neprozradí).

Výsledky ankety „Vinařská oblast Čechy (Mělník, Litoměřice, …)“

Opáčko ankety o vínech z Čech je u konce. Co prozradilo a jaký je vývoj za něco málo přes dva roky? V absolutních číslech samozřejmě sympatický, protože hlasovalo 246 osob (proti dřívějším 104) a tudíž všechny hodnoty jsou o dost vyšší :-) V procentech už to vypadá trochu jinak. Každopádně jasně stoupl počet lidí, kteří se vínům z Čech věnují hodně, navštěvují vinaře a vinice. Těch bylo 9.8% a to je pěkné (ovšem stejně stoupl i počet lidí, kteří zaškrtli podivení-se „Čechy a víno?!?“). Jako v roce 2009 je i nyní největší skupinou „občas si víno z Čech dám“, tu zvolilo 25.2% hlasujících. Na druhém místě je pak varianta pravidelného popíjení vín z Čech s 19.5% hlasů, ovšem jen těsně před „vína z Čech skoro neznám“ s 19.1%. Kompletní tabulku a srovnání s tou minulou, v procentech i absolutních číslech, najdete níže.

Montrachet, whisky v plechu, Prosecco, USA #1 a Čína #5

Webové stránky www.montrachet.com nejsou nic nového (ba naopak, že jde trochu o relikt minulosti je poměrně patrné), ale stejně jsem si je nedávno s chutí projel. Na webu najdete nejen fotky vinařů, kteří na Montrachetu hospodaří, ale i mapku, která ukazuje, kde má kdo keře. Jen si to představte u nějaké zásadní vinice na Moravě (třeba Železná nebo jiná „legendární“ poloha). Úplně vidím ty paranoidní reakce, jako že komu něco podobného veřejně dostupného (tj. ne zahrabáno kdesi v databázích úřadů) slouží a podobně :-) Třeba se časem něco změní. Zrovna u Pálavy momentálně dochází k přípravám asi nejpřísnějšího a jasně definovaného VOC, které by se mělo týkat jen pouze hodně úzce vymezeného území a jediné odrůdy, Ryzlinku vlašského. Tak třeba přijde i s nějakými podobnými detaily :o).

Moselský ryzlink aneb když je chuť na sladké

Ryzlink, můj oblíbený typ bílého vína. Asi už jste asi všimli :-) A jedna z mála odrůd, kde otevírám i vína sladší, protože ryzlink, díky báječným kyselinám, tak funguje prostě krásně. Jedním z představitelů sladších ryzlinků je Joh. Jos. Christoffel Erben (web) Erdener Treppchen Riesling Spätlese 2005, rodina Christoffel je na Mosele dost slavným hráčem (zájemci si rodinné vazby jistě dohledají, vyskytne se v nich velmi slavné jméno Prüm a celkově je to zábava na dlouhé zimní večery). Erdener Treppchen je pak jedna ze špičkových poloh, zajímavý vysokým obsahem železa v půdě a také tím, že podstatná část révy je zde pravokořenné. Víno je v typické lahvi, s kovovou záklopkou a kvalitním celokorkem. I viněta je taková sympatická tradiční, ze které ale sladkost vína odhadnete jen díky nízkému alkoholu, tohle je pro běžného spotřebitele fakt zlo a už i německá vína začínají mít na zadní vinětě různé stupnice sladkosti, prodejům to pomáhá. Ale teď už k vínu.

Zweigelt z Rakouska, Kerner z Německa

Dnes zabrousíme dvakrát do německy mluvících zemí, nejprve to bude Rakousko a konkrétně Burgenland. Ve sklence mi skončil Zweigelt 2010 z vinařství Claus Preisinger, velmi zajímavého podniku (viz dost fajn web) sídlícího v Golsu. Pokud hledáte jejich vinařství, tak musíte vyjet z obce ven a až po pár stech metrech, uprostřed vinic, narazíte na moderní fantastickou stavbu, ve které Preisinger vinaří a bydlí. Jeli jsme tam naslepo bez objednání a byl bohužel jedním ze dvou vinařů, které jsme nezastihli, takže jsem nakonec koupil jen jedno základní víno ve vinotéce. Každopádně na fotkách tu máte alespoň tu budovu zvenku, lepší záběry jsou na jejich webu. Claus Preisinger (neplést s dalšími stejného příjmení, třeba Helmutem Preisingerem co taky dělá dost fajn vína) je už větší podnik, ale jede bio, je členem sdružení Pannobile a vůbec stojí za pozornost. S odrůdou Zweigelt pracuje hodně, jsou na ní postavena základní vína (toto čistě odrůdové i Basic směska) a je příměsí i v těch nejlepších.

3x Jackfall Cabernet Sauvignon, Franc a směs

Zase jeden odskok do Maďarska. Už i ve světě budí zájem hutnější červená vína, slavné světové odrůdy (od Cabernetu Sauvignon a Merlotu po Syrah) a vína připravená „ve stylu Bordeaux“, z nejjižnějšího tamního regionu, téměř na hranicích s Chorvatskem, Villány. Hodně dobré jméno mají podniky jako Bock József, Sauska, Gere Attila či Vylyan. Ve Villány se samozřejmě pěstují i odrůdy lokální, tradiční tam byl lehčí styl Modrého portugalu, najdete tam frankovku a podobně, ale já v nedávných podzimních dnech otevřel právě tři „moderní“ kousky. Připravilo je poměrně mladé, má asi desetiletou historii, vinařství Jackfall. To momentálně hospodaří na 13ha (s plány na rozvoj někam ke dvaceti) a primárně jede právě tahle světoznámá červená, na webu mají přehled, co na které vinici pěstují. Začneme jejich nejlevnějším červeným, i u nás prodáváno za 150,- Kč u Boden Fine Wines.

První letošní sbírka vinných podvodů

Tak opět mé oblíbené téma, navíc za účasti v podstatě evergreenů mezi vinařskými podvodníky :-) SZPI na svých stránkách uveřejnila výsledky kontroly kvality potravin v roce 2011. A krom toho, že občas jíme pěkné sajrajty, tak i u vína inspekce nějaký ten prohřešek objevila (u burčáku loni celkem pohoda, ale něco málo špatně uvedených míst původu či pančování vodou se vyskytlo, i u solidních jmen). Kvalitou nevyhověla například vína z vinařství U Kapličky, která ovšem pocházejí od „obvyklého podezřelého“ LIVI Dubňany. Jak asi šmakovala taková sudovka müllerky či veltlínu, kde víno nevyhovuje: „vůní a chutí netypickou po nežádoucích biologických procesech, 73% přídavkem vody, 8,5% obj. ethanolu z přidaného cukru, deklarovaným údajům ve znaku obsahu cukru, obsahem bezcukerného extraktu (neodpovídal hodnotám zjištěným při jeho zatřídění)“. Vážení přátelé, to je humus. Mrkněte se na výsledky kontrol burčáku v roce 2010, vzpomeňte si na starší průšvih LIVI a firem spojených se jménem Chytil z Dubňan a pak se zamyslete… má smysl od nich něco kupovat? Věříte jim, byť sbírají medaile doma i ve světě? Já si odpověděl.

Investujete do vína? Ještě ne?!?

Vždy jednou za čas se v našich médiích objevují pár řádků o úžasném byznyse investování do vína, třeba teď nedávno v hospodářkách. Někdo je to (výjimečně) slušně napsaný úvod do problematiky, jindy špatně skryté PR některého z dovozců, typicky ale vyvolává dojem „je potřeba pomoc odborníků, ale jinak se na tom dá snadno zbohatnout“. V tomhle ohledu mne dost pobavila nedávná zpráva z Decanteru, která tak trochu tiší nadšení nad „Čína koupí všechno“, zázračným růstem vín jako Lafite a celkově naznačuje, že i „bezpečná“ vína se mohou do budoucna stát parádní bublinou. Článek má jediný ale výborný komentář: „Nic dramatického pro milovníky vína“. A má pravdu. Normální nadšenci do vína si sice kvůli přechodu některých velkých vín do téměř čistě spekulativních investičních produktů mohou nechat zajít chuť, že je někdy budou mít šanci pořádně přechutnat, ale k dispozici mají tak obrovské množství jiných báječných kousků, že je to „v podstatě“ jedno.

3x Francie co nemusí síru v Red Pif

Sešli jsem se takhle včera, parta pražských vinných nadšenců a k tomu jako bonus jeden vinař z Moravy, ve vinném baru (restauraci, vinotéce) Red Pif a popili dobrého vína :-) Tenhle podnik má dost slušný výběr vín a kteroukoliv láhev vám na místě otevřou za stovku korkovného. Ceny i základních kousků jsou sice trochu vyšší, ale vyvažuje to styl sortimentu. Mají totiž v nabídce kupu vín netradičních, hůře dostupných, bio a biodynamických, nesířených a tak podobně (škoda, že z Moravy je doplňují sice slušná ale ničím výjimečná vína od Spielbergu, i u náš by šel najít sortiment co by zapadl o dost víc, bez váhání bych tam zařadil vína od Jaroslava Osičky, určitě by zapadla produkce Richarda Stávka a tak… ale možná prostě chtějí mít něco konvenčního za dostupný peníz, nechodí jim tam jen vinní extrémisté). Každopádně právě přístup bez síry byl společným jmenovatelem hned tří včerejších lahví. Asi nejen mne zaujala Domaine le Mazel z Ardèche a jejich Cuvée Mias 2005 postavené na odrůdě Viognier, o kterém jsem se tu rozepisoval už dříve. A krátce o vinařství a jejich červeném cuvée Larmande už tu také byla řeč. Mazlíci jsou vína tak trochu funky, obvykle vyžadují delší čas v karafě (hned po otevření tak trochu… smrdí) a ve sklence se mění pomalu s každým douškem.

Dvakrát nabušené Albariño

V poslední době jsem na zahraničních webech celkem často narážel na články o vínech z odrůdy Albariño (španělské jméno, odrůda vysázená především v DO Rías Baixas, v Portugalsku ji najdete pod jménem Alvarinho a je i součástí populárního Vinho Verde; pokud ji koupíte z Austrálie, tak máte velkou šanci, že pod tímhle jménem bude v lahvi Savagnin), popisů jak úžasně reaguje na terroir a tak. Zda je to vlivem propagace od Garyho Vaynerchucka či něčím jiným netuším, každopádně mne to ale donutilo pár vzorků pořídit. Loni v září jsem tu popisoval kousek od Mar de Frades, ale zatoužil po něčem zajímavějším, takže pár lahví přihodil k objednávce sherry. Španělské Albariño by mělo být o něco důraznější než jeho portugalská varianta, přesto jsem čekal vína voňavá, ale spíše „lehčího“ stylu, s výraznou kyselinou, vhodná k mořským plodům či rybám. Z obou výrazně „naducaných“ kousků tak byl docela překvapen.

Oxana a Fénix (+ rozhovor s vinařem) s odstupem času

O Oxaně (aka Sauvignon Blanc 2007 „Karafa“, na fotografii jedna z testovacích vinět) z Dobré vinice jsem toho nejen já napsal už spoustu, šlo o jedno ze zásadních vín posledních dvou let mezi domácími vinnými objeviteli, záležitost značně rozporuplnou a nejen díky tomu hodně zajímavou :-) Před rokem jsem tu měl zápisek Experiment Oxana – 100 hodin v karafě a v té době se ještě víno projevovalo dost… funky. Kdo ho ale otevíral v druhé polovině roku (ale samozřejmě dost záleží na skladování), mohl mít pocit, že je víno tak nějak o dost přístupnější i bez dekantace, vůbec ne děsivé. Další láhev jsem otevíral na degustaci těsně před koncem roku a skutečně, hned po odšpuntování víno vonělo hodně přístupně. Přesto jsem mu dal zhruba 28 hodin v dekantéru. Jaké bylo?

S kaly, bez kalů a mrtvý muž

Během týdne mezi svátky jsem stihl odhrnout reportáž z jedné báječné restaurace a jakýsi souhrn Jižního svahu v roce 2011. No a také popít něco fajn šumivých vín :-) Na Silvestra jsem sice utrpěl bohémku demi-sec (logistická chyba v plánování dovozu vín k prarodičům, zapomněl jsem vzít nějaký crémant či šampaňské) a ověřil si, že… ééé… tudy fakt ne, a to ani při akčních cenách za zhruba stovku (prosecca či crémanty, která za 4-5€ běžně koupíte v supermarketech v Itálii či Francii, jsou obvykle o značný kus dál). Dovedu si ale představit, že klasické „demíčko” je stále lepší pití, než lahve s velkým nápisem Bohemia a dalšími variacemi na „originál“, které jsem cestou domů viděl okolo kontejnerů :-) A pokud je někdo o půlnoci stejně našrot, tak je to asi úplně jedno. Dneska se ale mrkneme na dvě šumivky o něco zajímavější. No na dvě… vlastně tři budou, jedno z vín totiž bylo servírováno ve dvou dost odlišných podobách.