Období hypotékové, s víny okolo stovky

Dneškem začíná Prague Wine Week, týden plný různých vinných akcí, který startuje galadegustací s (nejen) vítězi Prague Wine Trophy. Po pravdě v říjnu a listopadu vypadá program degustací v Praze, i bez nějaké centrální organizace, ještě nabitěji než teď, ale i tak trocha vinných aktivit v jinak poklidnějším lednu potěší :-) Vzhledem k tomu, že se nejspíš budeme brzy stěhovat do vlastního a započne nám éra hypotéková, tak se místo propracovaných gastronomických snoubení jídla s vínem v restauracích budeme asi doma věnovat párkům s bramborovo-hráškovou kaší (teda ten párek je ze současné nabídky dost luxusní varianta, je v něm totiž opravdové maso), budu tu doporučovat vína okolo stovky a ptát se na dobré tipy v této kategorii. A nakonec, abych měl z čeho zatáhnout kuchyňskou linku, začnu rozprodávat zásoby Bordeaux ze sklepa :-) Nebo je odpíjet, to by tu byl blog ale dost monotematický :-)

V poslední době jsem pár „stovkových“ vín otevíral, nebo se s nimi setkal někde na návštěvě. Nejsou z toho žádné větší závěry, rozhodně nic takového, co byste už dávno nevěděli. Supermarketovky do stovky jsou typicky dost nuda, byť třebas technicky zvládnutá. Ideálem by bylo zavézt si 4€ vína, tichá i šumivá, z Itálie či Francie. Sice to nebude žádná vyložená hitparáda, ale proti různým základním Chile, Austráliím atp. přeci jen vína „zajímavější“. Z domácí supermarketové produkce mne stabilně oslovuje (= jde to pít a dokonce mi leckdy přijde dobrá) základní řada z Habánských sklepů, červená i bílá. Ze stejné stáje jsem utrpěl setkání s několika základními variantami Bohemia Sektu, kde když se dost nachladí, tak dobře jde pít blanc de blancs Chardonnay. Jejich klasické demíčko je vyložené zlo, podle mne ho musí dělat horší než by šlo, protože miliony lidí už si na ten chuťový profil zvyklo :-) Jinak sahat po levných vínech naslepo se nevyplácí. Portugal vpravo na fotce byl dost děsný, neharmonický, špatně odbouraný a vůbec.

Logicky nejlepších výsledků jde dosáhnout se základními víny menších/středních vinařů, ideálně při nákupu přímo u nich a pokud je předem ochutnáte (ten kousek nahoře byl z vinotéky na malém městě, zakoupen prarodiči právě tam s logickou úvahou, že bude lepší než věci z COOPu). V téhle kategorii nejvíc piju červená od Tomáše Čačíka, třebas jeho mladý Modrý portugal „In Utero“ (ještě to není hotové, lahvováno tak nějak jako ukázka ročníku) je báječná, šťavnatá ovocitá záležitost, které si dovedu živě představit půl litru v karafě k obědu v nějakém dobrém francouzském bistru. Takže na domácí popíjení v ČR funguje také :-) Zatím jsem ale nějak neobjevil dodavatele stovkových bílých, která by mne opravdu hodně bavilo pít. Nejspíš to vyřeší základy z Mosely či ještě spíš nějaké jiné, méně prestižní, části Německa :-) Sahal bych i po veltlínech z Weinviertelu, ale tam se mi nedaří užívat si ty jejich šablonovité základní kousky, když vím, že jen o trochu víc stojí záležitosti o řád lepší :-) Což je zajímavé, to se mi u červených tolik neděje, tam si ty přímočaré základní věci umím snáz užít jako jinou kategorii vína, u bílého mi to jde mnohem hůř.

A pak jsou tu třebas sherry, opravdu parádní záležitosti jde pořídit i za 5-6€, což je sice skok nahoru od sto korun, ale zase tyhle lahve vydrží trochu déle, takže to lze snést. Nedávno jsem začal popíjet jednu klasiku, krásně ji lze poznat podle typického provázku. O Manzanilla La Guita už jsem tu psal, na té degustaci mne zvlášť neoslovila, ale byl tam trochu problém s teplotami a dal jsem jí znovu šanci (i proto, že jde ve Španělsku o jednoho z nejoblíbenějších představitelů stylu). Barva bledší, trochu do slámové. Svěží čisté, klasické ve vůni. Pražené solené mandle, zelené jablko. Suché, čisté, středně plné, výrazněji znát alkohol, dobrá délka. Silnější manzanilla, příjemná, s mandlovým dozníváním, pije se pěkně. Ne, ani při levných vínech trpět nebudu :-)

K tématu: 15x bílé i červené do 150,- Kč | Degustace sudovek aneb PETky objemu magnum