O sladkém nad tokajským szamorodni

Dělím si vína s vyšším zbytkovým cukrem na dvě hlavní skupiny. Jednou jsou vína sladká, která sice nepřispějí k vaší štíhlé linii, ale i přes hromadu cukru se dají s velkou chutí pít, až z toho skoro máte u třetí skleničky pocit viny, protože něco takového by se přeci mělo konzumovat jen po malých dávkách „na chuť“ :-) No a pak jsou tu cukrové vody, takové ty záležitosti kde cukr je tak nějak „aby to bylo sladké a líbilo se davům“, bez ohledu na fakt, že ho ostatní složky vína nijak nepodporují a výsledek je otravná ulepenina (vezměte náhodný vzorek deseti polosladkých rulandských šedých z Moravy třeba z ročníku 2009, to se pobavíte). Prodává se oboje, člověk holt toužil po sladkém už odpradávna, sladké nám dávalo energii a chuť na něj máme v genech. Sám slaďáky doma otevírám spíše výjimečně, ale rozhodně to není tak, že by byl problém je dopít, když už nějaký odšpuntuji :-)

Kupříkladu nedávno jsem, nejdříve po půldecce a poslední dva dny snad už po deci, zklikvidoval „základní“ sladké tokajské z vinařství Kikelet (web) sídlícího v obci Tarcal. Tenhle menší (ale rostoucí, už se blíží šesti hektarům a téměř pět je produkčních, postupně nakupují dostupné kousky vinic) rodinný podnik je zajímavý mimo jiné tím, že vinařka je francouzská enoložka, která se do Maďarska dostala díky zaměstnání ve vinařství Disznókő (jeden z opravdu prestižních velkých producentů tokajského s úžasnou moderní budovou vinařství, do kterého nalila prachy francouzská skupina AXA), kde i potkala svého budoucího manžela. Zsolt a Stéphanie Berecz si nyní získávají jméno i vlastními víny (a Stéphanie si prý v roce 2010 odnesla titul vinařka roku pro oblast Tokaj). Disponují několika odlišnými vinicemi a poměrně tradičně (staré sklepy, staré dřevěné sudy a na maličké šarže demižony) připravují suchá i klasická sladká botrytická vína. Ročně je to něco něco přes deset tisíc lahví, leckterých vín je tedy jen pár stovek (počet vždy uveden na lahvi).

Kikelet Édes Szamorodni 2007 z vinice Lónyai je klasické sladké botrytické tokajské z odrůd Furmint a Hárslevelű (Lipovina), zbytkový cukr je na 95 g/l a alkohol 12%, baleno v  půllitrové buclaté lahvi, kovová záklopka a slušný korek. Szamorodni (sbírají se celé hrozny, botrytidou napadené bobule se nijak neoddělují a dle ročníku jich může bát opravdu hodně či velmi málo) může mít kupu různých projevů, někdy to od dobrého aszů výběru v podstatě nerozeznáte a jindy to má třeba hodně alkoholu a typický charakter sladkých botrytických vín aby člověk pohledal. Tohle má pěknou zlatavou barvu. Vůně intenzivní velmi sladká, lipový med, hodně efektní. K tomu citrusové tóny, decentně ale vlastně poměrně sympaticky těkavka, kandované broskve. V chuti samozřejmě sladké, lehčí, sametové, snadno pitelné. Je tam dost fajn kyselina, kořenitost v slušně dlouhém závěru, na sladké víno překvapivě „osvěžující“, hlavně když se dobře nachladí. Nemá to hutnost aszů výběrů (pokud jste zvyklí na pětiputňové a více, možná vám to dokonce přijde trochu „řidší“), což by ani nemělo, a poměrně potěšilo. Koupeno od Vinorum, cena něco přes tři stovky, ale na webu je zatím nevidím. Každopádně jako dovozce mají dost šťastnou ruku na zajímavé producenty.

Váš oblíbený sladký vinný hřích? :-) Jak často pijete sladká vína a jaká to typicky jsou?