Jsou dny, kdy se nedaří. Pro dlouho plánované první kolo ochutnávky pinotů z Čech a Moravy ročníku 2007 chybí několik lahví, píše Pavel. Hledá on, hledám já. Nakonec se ukazuje, že jsem celou svou várku inteligentně zavezl do sklípku, protože ji přeci několik měsíců nebudu potřebovat... Ach jo. Vyrážím tedy o něco dříve, že to tedy vezmu přes archiv. A beru si jinou tašku přes rameno než obvykle. V té původní jsem přenosil stovky lahví, leckdy najednou i třeba tři kartony, a zasloužila si odpočinek. Ve sklípku se kochám zásobami pro časy budoucí, nakládám sedmičkové pinoty a vyrážím směr degustace. Lahve jsou ze sklípku pěkně temperované, vše se v dobré obrací. Po pár metrech praská poutko u popruhu, taška žuchne na zem a lahve vydají zvuk, který se mi ale vůbec nelíbí. Ještě méně příjemná je rudá loužička, která se od tašky začíná šířit. Ale voní to pěkně, to zase jo, pinot jako vyšitý. Odlévám z tašky co jde, ale malá voňavá loužička se rozleze i po autobuse (pár o několik sedaček za mnou zahajuje debatu, jestli už poznají cabernet od merlotu). A pak už jen s taškou do vany a zjistit, co všechno se rozflákalo. Uf, poslední láhev Kočaříka to nebyla! Roztříštil se Lahofer, polosladký Kosek (ten mne ale děsil už v degustačním rozpisu a dlouho trápit nebude) a dost škoda je Bettiny. Možná jsme si takhle vybrali smůlu předem, z 20+ vzorků na degustaci ani jeden korek. Průměrná kvalita ovšem poněkud zklamání. O tom ale až příště…
Rozmočil se mi můj oblíbený degustační zápisník…
P.S. Trošku mimo dnešní povzdechnutí… co byste si odnesli z informace: „Rozhodně si nekupovala víno v Albertu, ale vždy ‘něco lepšího‘, vypověděl svědek v kauze Bártových obálek, Lukáš Vích, o Kristýně Kočí.“
